měli šlapy bez lícních chráničů, a když Tanakalian došel blíž, překvapilo ho složité předivo jizev na zachmuřených tvářích, s každým stehem obarveným narudo. Oba strážní stáli v pozoru a hostů si nevšímali. Tanakalian následoval Krughavu, když prošla mezi nimi. Komnata byla prostorná. Veškerý nábytek v dohledu – a že ho bylo hodně – se skládal z článků, aby ho bylo možné složit nebo rozebrat, ale to nijak neumenšovalo jeho křehkou krásu. Ani kousek dřeva nepostrádal vrstvu lesklého smetanově bílého laku, který nezdolnému štítu připomínal leštěnou kost či slonovinu. Očekávali je dva hodnostáři sedící u stolu, na němž byly rozestaveny poháry z tepaného stříbra, před každou židlí tři. Za oběma muži stáli sluhové a další dva vedle sedadel určených pro Zániky. Nalevo i napravo visely na stěnách tapiserie přivázané na dřevěných rámech, ač ne pevně. Tanakalianovu pozornost upoutal způsob, jakým byly výjevy zpodobněny – soukromé zahrady bez lidí – zdánlivě v pohybu, a uvědomil si, že tapiserie jsou z nejjemnějšího hedvábí a obrazy navržené tak, aby se probouzely v proudech vzduchu. A tak k židlím procházeli mezi vodou proudící v kamenitých řečištích, kolem nichž se v jemném, nepocítěném vánku vlnily květy, lístky se třepetaly a pronikavé vůně ve vzduchu ještě zdůrazňovaly iluzi zahrady. Dokonce i světlo pronikající plátěným stropem chytře vytvářelo stíny. Někdo jako smrtelný meč Krughava byl na takové rafinovanosti zvyklý, možná k nim i lhostejný, a Tanakalianovi to trochu nespravedlivě připomnělo kance razícího si cestu křovím, když za ní mířil k čekajícím židlím. Krughava promluvila první a použila přitom kupecký jazyk. „Jsem Krughava, smrtelný meč Šedých přileb.“ Při řeči si stahovala rukavice. „Se mnou je nezdolný štít Tanakalian.“ Sluhové už rozlévali tmavou tekutinu z jedné ze tří karaf. Když se bolkandští zástupci chopili svých pohárů, Krughava s Tanakalianem je následovali. Muž nalevo, jemuž mohlo táhnout na sedmdesátku, měl tmavé líce a čelo pokryté jizvami se vsazenými drahokami. Odpověděl stejným jazykem. „Vítejte, smrtelný meči a nezdolný štíte. Jsem Rava, kancléř Bolkandského království, a při tomto jednání hovořím jménem krále Tarkulfa.“ Ukázal na mnohem mladšího muže vedle sebe. „Toto je konkvestor Avalt, jenž velí královské armádě.“ Avaltova profese byla zřejmá. Kromě stejného osníře, jaký měly stráže na chodbě, měl i plátové nátepníky a náholenice. Kromě vr98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208520
hacích nožů, s obyčejnou střenkou vyleštěnou dlouhým užíváním, byl vyzbrojen i krátkým mečem v pochvě pod pravým ramenem a šavlí pod levým. Ruce od zápěstí po prsty mu pokrývaly kovové pásky, které pokračovaly i na čtyřech prstech, a palce mu do poloviny chránily protáhlé kousky zvlněného železa. Jeho přilbice, ležící na stole, s chrániči lící a nosu byla vykována do podoby hada se širokou hlavou. Válečníkovu tvář zdobila spousta jizev, ale vzor kazila stará jizva po meči, táhnoucí se mu šikmo přes pravou tvář a končící v koutku úst s tenkými rty. Že byla rána řádně prudká, bylo zřejmé z viditelného zářezu v lícní kosti. Když se navzájem představili, BolkanTané zvedli poháry a všichni se napili. Tekutina byla ohavná a Tanakalian se málem začal dávit. Když kancléř viděl, jak se tváří, usmál se. „Ano, je to ohavné, že? Krev královy čtrnácté dcery smíchaná se šUávou z královského stromu hava – právě toho stromu, ze kterého pochází trn, jenž jí otevřel krční žílu.“ Na chvíli se odmlčel. „Je to bolkandský zvyk, že na počest formálního vyjednávání obětuje král vlastní dítě, aby dokázal, že jednání nebere na lehkou váhu.“ Krughava odložila pohár s větším důrazem, než bylo nutné, ale neřekla nic. Tanakalian si odkašlal. „Třebaže jsme tou obětí poctěni, kancléři, náš zvyk vyžaduje, abychom nyní truchlili pro smrt králova čtrnáctého dítěte. My Zánikové neproléváme před vyjednáváním krev, ale ujišUuji vás, že naše slovo, jednou dané, je vázáno ctí stejně. Pokud žádáte nějaké gesto na důkaz, jsme v rozpacích.“ „Nic z toho není nutné, přátelé.“ Rava se usmál. „Krev panenského dítěte je nyní v nás, pravda?“ Když sluhové dolili druhý ze tří pohárů před každým ze zúčastněných, Tanakalian vycítil, jak se Krughava napjala. Tentokrát však byla tekutina čirá a vydávala jemnou vůni květů. Kancléř, jenž nebyl slepý a náhlé rozpaky Zániků mu neunikly, se znovu usmál. „Nektar z šaradových květů z královské zahrady. Výborně očišUuje patro.“ Napili se, a opravdu, sladké, svěží víno přineslo hmatatelnou úlevu. „Šarada,“ pokračoval kancléř, „je po celá pokolení krmena výhradně mrtvě narozenými plody královských chotí. Tato tradice nebyla přerušena po sedm generací.“ Tanakalian varovně zamručel, neboU vycítil, že Krughava, jejíž sebeovládání bylo v troskách, se chystá mrštit stříbrný pohár kancléři 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208520
do obličeje. Rychle postavil svůj a sáhl po jejím, bez větší námahy jí ho vypáčil z prstů a postavil na stůl. Sluhové nalili poslední obětinu, která Tanakalianovi připadala jako obyčejná voda, i když teT už nebylo prosté pozorování natolik uklidňující, jak by se mu líbilo. Konečná očista, ano, z královské studny, v níž jsou kosti stovky práchnivějících králů! Výtečné! „Pramenitá voda,“ řekl kancléř maličko napjatým hlasem, „kdybychom po mnoha slovech dostali žízeň. Nyní zaujměme svá místa. Jakmile dohovoříme, pojíme nejlepší krmě, jaké nám může království nabídnout.“ Varlata šestého syna! Levý prs třetí dcery! Tanakalian téměř slyšel, jak Krughava v duchu úpí. Když se konečně rozloučili a barbaři se vrátili ke svému člunu, slunce již bylo nízko. Kancléř Rava a konkvestor Avalt vyprovodili Zániky přesně na polovinu cesty a počkali, dokud nebyl neohrabaný člun spuštěn z pláže na vodu, kde se chvíli kymácel, než veslaři našli rytmus. Pak se hodnostáři obrátili a pomalým krokem zamířili zpátky ke stanu. „Zvláštní, že?“ zamumlal Rava. „Ta jejich šílená potřeba vydat se na východ.“ „Aniž by dbali na varování,“ prohlásil Avalt, potřásaje hlavou. „Co řeknete starému Tarkulfovi?“ zeptal se kancléř. Konkvestor pokrčil rameny. „Aby těm hlupákům dal, co budou potřebovat, samozřejmě, a příliš nesmlouval o ceně. Také mu poradím, abychom najali záchrannou flotilu z Údělu, aby sledovala jejich lodě. Alespoň na okraj Pelasiarského moře.“ Rava zabručel. „Skvělý nápad, Avalte.“ Vstoupili do stanu a chodbou prošli do hlavní místnosti, kde byli v bezpečí v přítomnosti sluhů s propíchnutými ušními bubínky a vyříznutými jazyky – i když samozřejmě stále hrozilo nebezpečí, že se objeví špeh, který bude umět odečítat ze rtů, což znamenalo, že tito čtyři nešUastníci budou muset zemřít ještě před západem slunce. „Předvídáte nějaké problémy s tou jejich pozemní silou, se kterou chtějí projít královstvím?“ začal Rava, když se znovu posadil. Avalt zvedl druhou karafu a nalil další víno. „Ne. Tito Zánikové si příliš cení cti. Své slovo dodrží, přinejmenším cestou tam. Ti, kteří se vrátí z Pustin – pokud se vůbec někdo vrátí – nebudou v postavení, aby udělali cokoliv jiného, než se nám podvolili. Zbavíme přeživší všeho cenného a jako kastrované otroky je prodáme d’rheshům.“ Rava udělal obličej. „Hlavně aby to nezjistil Tarkulf. Když spojenci 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208520