měli šlapy bez lícních chráničů, a když Tanakalian došel blíž, překvapilo ho složité předivo jizev na zachmuřených tvářích, s každým stehem obarveným narudo. Oba strážní stáli v pozoru a hostů si nevšímali. Tanakalian následoval Krughavu, když prošla mezi nimi. Komnata byla prostorná. Veškerý nábytek v dohledu – a že ho bylo hodně – se skládal z článků, aby ho bylo možné složit nebo rozebrat, ale to nijak neumenšovalo jeho křehkou krásu. Ani kousek dřeva nepostrádal vrstvu lesklého smetanově bílého laku, který nezdolnému štítu připomínal leštěnou kost či slonovinu. Očekávali je dva hodnostáři sedící u stolu, na němž byly rozestaveny poháry z tepaného stříbra, před každou židlí tři. Za oběma muži stáli sluhové a další dva vedle sedadel určených pro Zániky. Nalevo i napravo visely na stěnách tapiserie přivázané na dřevěných rámech, ač ne pevně. Tanakalianovu pozornost upoutal způsob, jakým byly výjevy zpodobněny – soukromé zahrady bez lidí – zdánlivě v pohybu, a uvědomil si, že tapiserie jsou z nejjemnějšího hedvábí a obrazy navržené tak, aby se probouzely v proudech vzduchu. A tak k židlím procházeli mezi vodou proudící v kamenitých řečištích, kolem nichž se v jemném, nepocítěném vánku vlnily květy, lístky se třepetaly a pronikavé vůně ve vzduchu ještě zdůrazňovaly iluzi zahrady. Dokonce i světlo pronikající plátěným stropem chytře vytvářelo stíny. Někdo jako smrtelný meč Krughava byl na takové rafinovanosti zvyklý, možná k nim i lhostejný, a Tanakalianovi to trochu nespravedlivě připomnělo kance razícího si cestu křovím, když za ní mířil k čekajícím židlím. Krughava promluvila první a použila přitom kupecký jazyk. „Jsem Krughava, smrtelný meč Šedých přileb.“ Při řeči si stahovala rukavice. „Se mnou je nezdolný štít Tanakalian.“ Sluhové už rozlévali tmavou tekutinu z jedné ze tří karaf. Když se bolkandští zástupci chopili svých pohárů, Krughava s Tanakalianem je následovali. Muž nalevo, jemuž mohlo táhnout na sedmdesátku, měl tmavé líce a čelo pokryté jizvami se vsazenými drahokami. Odpověděl stejným jazykem. „Vítejte, smrtelný meči a nezdolný štíte. Jsem Rava, kancléř Bolkandského království, a při tomto jednání hovořím jménem krále Tarkulfa.“ Ukázal na mnohem mladšího muže vedle sebe. „Toto je konkvestor Avalt, jenž velí královské armádě.“ Avaltova profese byla zřejmá. Kromě stejného osníře, jaký měly stráže na chodbě, měl i plátové nátepníky a náholenice. Kromě vr98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208520