jim to umožnit. Přestože se může stát, že pláčou, jsou smutné a tato nálada ještě nějakou dobu přetrvává. U starších dětí vedoucí brání tomu, aby si mobily braly s sebou. Důvod je snad spíš obava ze ztráty a poškození než z toho, že budou mluvit s rodiči. Pokud dítě má s sebou mobil, měli by rodiče posílat esemesky. Někdy je ovšem stesk až nepřekonatelný a děti na něj reagují různě. Některé utíkají do nemoci, jiné jsou velmi lítostivé, snaží se neustále telefonovat, píšou zoufalé dopisy, vynucují si odjezd domů, můžeme se setkat i s bouřlivou, až agresivní reakcí, výjimečně jsou děti, které z tábora utíkají. Při podobných problémech stojí vedoucí i rodiče před rozhodnutím, zda trvat na dokončení pobytu, nebo nechat dítě odvézt domů. Není to jednoduché rozhodování, vždy přitom hrozí nebezpečí, že se stane chyba. Dítě neodvezeme a ono nám bude celý život vyčítat, že jsme je nechali trápit, že jsme je zradili. Nebo naopak dítě odvezeme těsně předtím, než by si zvyklo a připravíme je o pěkný zážitek. Navíc je posílíme v podvědomém přesvědčení, že námi může manipulovat. Chytří zpravidla býváme až po události. Na rozhodnutí neexistuje žádný univerzální recept. Pokud to jenom trochu jde, doporučoval bych, aby se případný odjezd z tábora uskutečnil na základě rozhodnutí rodičů (vedoucích), a ne protože podlehnou naléhání dítěte. Analogický postup lze uplatnit i v případě jiných pobytů mimo rodinu.
Chápejte, že dítěti je u vás nejlépe, a proto se mu bez vás nikam nechce. I na krátký pobyt mimo rodinu je vhodné trénovat dítě s předstihem. Investujte do důkladné přípravy pro konkrétní pobyt.
Pobyty mimo rodinu
97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208484