„Já jsem byla divná?“ „Hm.“ „Musím do kuchyně,“ řekla a zašla do domu, vrátila se se dvěma porcemi. „Konečně, už jsem se na to těšil.“ „Dobrou chuť,“ řekla a dala se do jídla. „Příště uvařím já,“ poznamenal a Sibylle se zakuckala. Vstal, bouchl ji dvakrát do zad, pak jí podal sklenici se šťávou. „Ty si vážně sám vaříš?“ zeptala se, když se napila. „Jen málokdy, nemá to smysl, když jsem sám. Doma taky nevařím často, vlastně jenom když mám návštěvu. Jo, a našla jsi přece můj lístek.“ „Lístek?“ „No tak, stejně nemáš co dělat.“ „Cože? Jak to můžeš vědět?“ „Protože už máš všecko hotovo,“ odpověděl a podíval se na stojan s prádlem. „Možná mám v plánu ještě něco dalšího.“ „Škoda, že nemůžeš, tak někdy jindy,“ řekl a vyprávěl, jak jel na skútru do Sassa a do Seborgy. Potom vzal talíře do kuchyně a chystal se, že je umyje. Hodný, řekla Sibylle, když přišla za ním. „Tady je ten můj lístek,“ řekl, vzal ho a vyhodil do koše na odpadky. „Takže za půl hodiny u mého auta?“ zeptala se. „Můžeme jít rovnou spolu, já už mám plavky na sobě.“ „Ručník nepotřebuješ?“ „Ne.“ „Já se jen rychle převléknu,“ řekla a odešla nahoru do ložnice. Oblékla si plavky a podívala se do skříně, nervózně přejela prsty po několika šatech, nakonec si vzala červené s bílým vzorkem, oblékla si je a podívala se do zrcadla. Začal hrát Paganini a Sibylle si rozpustila vlasy. „Posloucháš ráda klasiku, jak vidím,“ řekl, pohodlně uvelebený na pohovce, když hudbu vypnula. „Někdy,“ řekla a všimla si, jak přejel pohledem po jejích šatech. „Já taky, ale tuhle nahrávku neznám.“ „Pojedeme? Nebo chceš radši poslouchat muziku?“ „Muziku můžeme poslouchat i v autě,“ řekl a zvedl se z pohovky. Zamkla domovní dveře, podívala se na hodinky a řekla, že už je
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208411
večer. Na to se prý moc těšil, až se pojede večer k moři koupat. Jestli se ještě večer nekoupal? „Ne, jenom ve dne. Večer jsem byl vždycky někde na cestě, kde nebylo tak horko. Včera jsem byl v Hanburyho botanické zahradě a potom ve Ventimiglii.“ „To tedy koukám, že jsi nezapomněl na Hanburyho zahradu,“ řekla a Frederick popisoval, co se mu tam nejvíc líbilo. „Jak to, že znáš tolik rostlin?“ zeptala se ho pak v autě. „Četl jsem o té zahradě. A včera jsem měl ohromnou radost, že jsem tam některý ty rostliny doopravdy objevil.“ „Bylo tam hodně lidí?“ „Já jsem jich tam potkal jenom pár. Bylo to senzační, procházel jsem se skoro celou dobu mezi těma rostlinama, pak jsem si lehl do trávy a četl jsem si.“ „Dole pod zahradou se dá dobře koupat.“ „Při čtení jsem poslouchal moře,“ řekl a přiznal se, že u toho usnul. Jak dlouho spal, zeptala se. Že dlouho ne, odpověděl a líčil, jak když se probouzel, uvědomoval si jako první barvy a hlasy ptáků. Ta zahrada je nádherná, řekla Sibylle. Pozor! zakřičel a Sibylle prudce sešlápla brzdu. Kočka zmizela a oba zůstali nehnutě sedět. Sibylle zavřela oči, Frederick vystoupil a obešel auto kolem dokola, podíval se pod ně, kočka ale byla pryč. Že se jí to povedlo, řekl s úlevou, nasedl a zavřel dveře. A Sibylle otevřela oči. „Proč mi vždycky, když jedu s tebou, vbíhají před auto zvířata?“ „Jsou na mě zvědavý.“ „Přinášíš smůlu.“ „Dobře, příště zůstaneme ve vsi, sedneme si do kavárny a zvedneme se, teprve až zase bude tma.“ „Tak se nám aspoň nic nestane!“ „Ty se směješ, ale jsou turisti, co to tak dělají,“ řekl a vyprávěl o dvou anglických párech, které viděl už po dvě odpoledne sedět v kavárně. „Když jsem se večer vrátil do Bajarda, ještě tam seděli.“ „Chtěli si vychutnat krásy Bajarda,“ řekla Sibylle a znovu se rozesmála. V San Remu přestala vtipkovat, upozorňovala, kde bývají nejčastěji zácpy, vyjmenovávala ulice a ukazovala nejhorší křižovatky, ale Frederick seděl tiše, jakoby pohroužený do myšlenek se díval ven. „Věděl jsem to!“ zakřičel najednou tak hlasitě, že se Sibylle lekla. Prudce k němu otočila hlavu a viděla, že ukazuje na pláž.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208411
„Ty se za každou cenu snažíš, abychom se vybourali.“ „Zase jsme tady!“ „Potápěčské brýle a nafukovací matrace jsou v kufru pod dekou.“ Na pláži byl klid, večer u moře si užívalo jen málo lidí. Sibylle šla co nejblíž k vodě, potom hodila Frederickovi ručník. Že děkuje, ale nemuselo to být, obešel by se prý i bez ručníku. Vysvlékla si šaty, rozprostřela ručník na zem a sedla si na něj. Frederick odložil potápěčské brýle a nafukovací matraci, svlékl se a posadil se na svůj ručník. Jestli nepůjde do vody, zeptala se. „Půjdu. Právě jsem si vzpomněl, jak jsme tady byli naposled.“ „Na co konkrétně sis vzpomněl?“ „Jak jsem ležel na matraci a ty jsi mě postrkovala.“ „Pamatuješ se taky na to, jak jsi pak sletěl do vody?“ zeptala se a popošla k moři. „Ne,“ odpověděl a šel za ní. Skočila do vody bez zaváhání, on ale zůstal stát. Vynořila se a volala: „Víš, co tě čeká, jestli hned neskočíš!“ „Ty jsi pořád ještě tak zlá?“ „Sám jsi to chtěl,“ řekla a plavala k němu. Sotva se octli dál od pláže, Frederick tápal nohama po zemi. Teď už tam ale byla hloubka, Sibylle nedokázala zadržet smích, když zmizel a za okamžik se zase vynořil. S nasazením veškerých sil se pohyboval zpátky k pláži a Sibylle plavala za ním. „Nebaví mě pořád jenom plavat, já si vodu rád jen tak užívám,“ řekl, když se nohama dotkl země, potom se položil na vodu a díval se na nebe. Malá vlna se mu převalila přes obličej a Frederick se rozkašlal. Jestli nechce nafouknout matraci, zeptala se Sibylle. Zrovna prý na to myslel, řekl a doplaval k pláži. Sibylle čekala, dívala se, jak fouká do matrace, posléze vylezla z vody. „Tentokrát se ti to už skoro podařilo,“ řekla a pokračovala v nafukování. „Určitě by se mi to podařilo,“ zabrblal a vzal za šňůru připevněnou v nohách matrace. „Za tu se to táhne,“ řekla Sibylle, když skončila, předala mu matraci a vrátila se znovu do vody. S úsměvem sledovala, jak vlezl do vody a vysápal se na matraci, pak si uvázala šňůru kolem kotníku a plavala. Posadil se, s údivem ji pozoroval a ona plavala ještě rychleji, pryč od pláže.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208411