nost nepřítele. Bolestí a krví úspěšně podpořili malazský ústup – ne, nazývejme věci pravými jmény, byl to útěk. Jakmile zazněl signál, neuvěřitelná železná ze; se změnila ve stěnu z rákosí, roztrhanou a odnášenou prudkým větrem. Přesto. Lederští vojáci přicházeli za soumraku či těsně před svítáním na kraj tábora a dívali se přes prázdné prostranství na Malažany. Nepřemýšleli o útěku či ústupu. Přemýšleli o všem, co se událo předtím. A pro to, co cítili, existovalo slovo. Pokora. „Má milovaná.“ Potichu se k ní přiblížil zezadu, jako nejisté dítě. Aranikt si povzdechla. „Zapomněla jsem, jaké to je spát.“ Brys Beddikt se postavil vedle ní. „Ano. Probudil jsem se a cítil tvou nepřítomnost. To mě přimělo k zamyšlení.“ Kdysi z něj byla nervózní. Kdysi si představovala nedovolené věci, jak si tak člověk vyčarovává přání, o němž ví, že se nikdy nemůže splnit. A nyní ho to, že mu zmizela z postele, probudilo a zneklidnilo. Stačí pár dní, a jak svět se změní. „A o čem?“ „Nevím, jestli to můžu říct.“ Mluvil lítostivě. Aranikt si naplnila plíce kouřem a pomalu ho vydechovala. „Vsadím se, že na to už je pozdě, Brysi.“ „Ještě nikdy jsem nebyl zamilovaný. Ne takhle. Ještě nikdy jsem se necítil tak… bezmocný. Jako kdybych ti předal všechnu svou sílu a nějak si toho ani nevšiml.“ „V pohádkách se o tom nikdy nemluvilo,“ poznamenala Aranikt po chvíli. „Princ a princezna, oba silní hrdinové, jsou si rovni ve velké lásce, kterou získají. Pohádka končí vzájemným obdivem.“ „To zní trochu smutně.“ „Zní to jako samochvála,“ prohlásila. „Ty pohádky jsou o narcisismu. Trik je v hrdinově zrcadlovém obrazu – princezna pro prince, princ pro princeznu – ale ve skutečnosti je jen jeden. Je to láska šlechty k sobě. Hrdinové získávají nejkrásnější lásky, je to odměna za jejich udatnost a ctnosti.“ „Takže ty lásky jsou jen zrcadla?“ „Lesklá, stříbrná zrcadla.“ Cítila, jak ji pozoruje. „Ale,“ promluvil po chvíli, „o to tu nejde, že? Ty nejsi moje zrcadlo, Aranikt. Jsi něco jiného. Já se neodrážím v tobě, stejně jako se ty neodrážíš ve mně. Tak co jsme to vlastně našli a proč se před tím ocitám na kolenou?“ Konec tyčky zazářil jako nově zrozené slunce a okamžitě zase 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208395