nost nepřítele. Bolestí a krví úspěšně podpořili malazský ústup – ne, nazývejme věci pravými jmény, byl to útěk. Jakmile zazněl signál, neuvěřitelná železná ze; se změnila ve stěnu z rákosí, roztrhanou a odnášenou prudkým větrem. Přesto. Lederští vojáci přicházeli za soumraku či těsně před svítáním na kraj tábora a dívali se přes prázdné prostranství na Malažany. Nepřemýšleli o útěku či ústupu. Přemýšleli o všem, co se událo předtím. A pro to, co cítili, existovalo slovo. Pokora. „Má milovaná.“ Potichu se k ní přiblížil zezadu, jako nejisté dítě. Aranikt si povzdechla. „Zapomněla jsem, jaké to je spát.“ Brys Beddikt se postavil vedle ní. „Ano. Probudil jsem se a cítil tvou nepřítomnost. To mě přimělo k zamyšlení.“ Kdysi z něj byla nervózní. Kdysi si představovala nedovolené věci, jak si tak člověk vyčarovává přání, o němž ví, že se nikdy nemůže splnit. A nyní ho to, že mu zmizela z postele, probudilo a zneklidnilo. Stačí pár dní, a jak svět se změní. „A o čem?“ „Nevím, jestli to můžu říct.“ Mluvil lítostivě. Aranikt si naplnila plíce kouřem a pomalu ho vydechovala. „Vsadím se, že na to už je pozdě, Brysi.“ „Ještě nikdy jsem nebyl zamilovaný. Ne takhle. Ještě nikdy jsem se necítil tak… bezmocný. Jako kdybych ti předal všechnu svou sílu a nějak si toho ani nevšiml.“ „V pohádkách se o tom nikdy nemluvilo,“ poznamenala Aranikt po chvíli. „Princ a princezna, oba silní hrdinové, jsou si rovni ve velké lásce, kterou získají. Pohádka končí vzájemným obdivem.“ „To zní trochu smutně.“ „Zní to jako samochvála,“ prohlásila. „Ty pohádky jsou o narcisismu. Trik je v hrdinově zrcadlovém obrazu – princezna pro prince, princ pro princeznu – ale ve skutečnosti je jen jeden. Je to láska šlechty k sobě. Hrdinové získávají nejkrásnější lásky, je to odměna za jejich udatnost a ctnosti.“ „Takže ty lásky jsou jen zrcadla?“ „Lesklá, stříbrná zrcadla.“ Cítila, jak ji pozoruje. „Ale,“ promluvil po chvíli, „o to tu nejde, že? Ty nejsi moje zrcadlo, Aranikt. Jsi něco jiného. Já se neodrážím v tobě, stejně jako se ty neodrážíš ve mně. Tak co jsme to vlastně našli a proč se před tím ocitám na kolenou?“ Konec tyčky zazářil jako nově zrozené slunce a okamžitě zase 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208395
ustoupil ze života. „Jak to mám vědět, Brysi? Je to, jako kdybych před tebou stála v úhlu, který nikdo jiný nenajde, a když jsem tam, nic mezi námi nestojí – stačí světelný klam a tvoje bašty zmizí. Proto se cítíš zranitelný.“ Zabručel. „U Tehola a Žanat to ale takhle nefunguje.“ „Ano, slyšela jsem o nich, a mám dojem, že aU se podívají kamkoliv, ten druhý stojí před nimi. On je její král a ona je jeho královna a všechno ostatní prostě vychází z tohoto faktu. Myslím, že je to ta nejvzácnější láska.“ „Naše ale taková není, že, Aranikt?“ Neřekla nic. Jak bych mohla? Cítím se nafouknutá, jako kdybych tě zaživa spolkla, Brysi. Chodím s tvou váhou v sobě a nikdy jsem nic takového necítila. Odklepla konec tyčky. „Příliš se bojíš, Brysi. Jsem tvoje milenka. Nech to při tom.“ „A taky jsi moje atriceda.“ Usmála se do tmy. „A to, Brysi, sem přivedlo mě.“ „Proč?“ „Něco se tu skrývá. Je to všude kolem nás, nepatrné jako kouř. Prozatím se to projevilo pouze jednou, a to v bitvě mezi Malažany – na místě, kde pobočnice upadla do bezvědomí. Za tímhle vším je skrytá ruka, Brysi, a já jí vůbec nevěřím.“ „Na místě, kde padla pobočnice? Ale, Aranikt, to, co se tam stalo, Tavore zachránilo život, a dost možná i ostatním Lovcům kostí. Nah’rukové odtamtud utekli.“ „A přesto se toho bojím,“ trvala na svém a vytáhla další rezlistovou tyčku. „Spojenci by se měli ukázat.“ Vytáhla stříbrnou krabičku s pryskyřičným křesadlem. Noční vítr porazil její snahu vykřesat plamínek k životu, a tak popošla blíž k Brysovi a zkusila to znovu. „Spojenci,“ řekl, „mají své vlastní nepřátele. Ukázat se by zřejmě představovalo nebezpečí.“ Objevil se mihotavý plamínek, pak zahořela tyčka. Aranikt o půl kroku couvla. „Myslím, že je to rozumný postřeh. No, stejně jsme od začátku tušili, že válka pobočnice není její soukromou válkou.“ „Bez ohledu na to, jak moc by si to přála,“ dodal zdráhavě. „Pokud se nenechá obměkčit, mohlo by být zítřejší jednání velice nepříjemné,“ poznamenala Aranikt. „Musíme zjistit, co ví. Musíme pochopit, o co jí jde. A víc než to všechno, musíme zjistit, jak to vlastně bylo ten den s Nah’ruky.“ Zvedl ruku a překvapil ji, protože ji pohladil po tváři, naklonil se blíž a políbil ji. Hrdelně se zasmála. „Nebezpečí je ta nejsvůdnější droga, vi\, Brysi?“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208395
„Ano,“ zašeptal, ale pak se odtáhl. „Obejdu tábor, atricedo, abych s vojáky viděl východ slunce. Budeš dost odpočatá na jednání?“ „Více méně.“ „Dobře. Tak se uvidíme později.“ Dívala se za ním, jak odchází. Bloud mě vem, zase z toho vycouval. „Když se roztáhne, zůstane roztažené,“ zavrčela Hanavat. „Tak k čemu to je?“ Šelemasa jí dál vtírala olej do vypouklého břicha. „Jde o to, že je to příjemné.“ „To přiznávám, i když za to podle mě může stejně tak pozornost jako cokoliv jiného.“ „A právě tohle muži nikdy nepochopí,“ prohlásila mladší žena. Konečně se narovnala a mnula si ruce. „Máme v duších železo. Jak jinak?“ Hanavat odvrátila zrak a přimhouřila oči. „Moje poslední dítě,“ pronesla. „Moje jediné dítě.“ Na to Šelemasa neřekla nic. Útok proti Nah’rukům sebral Hanavat všechny její děti. Všechny. Ale pokud tohle bylo kruté, nebylo to nic ve srovnání s tím, že Drz přežil. Tam, kde se matka ohne, otec se zlomí. Byly pryč. Odvedl je všechny na smrt a sám přežil. Duchové, vaším darem je šílenství. Ten útok strašil i Šelemasu. Projela přehradnou hradbou blesků, kdy všude kolem ní vybuchovali spolubojovníci, těla létala vzduchem a na ni stříkala škvířící se krev. Řičení koní, dunění kopyt, praskání kostí – ten děsivý kotel se jí opět vybavil, příval zvuků bušících jí do uší zevnitř. Klečela v Hanavatině stanu a třásla se při těch vzpomínkách. Starší žena musela něco vycítit, protože natáhla vrásčitou ruku a položila jí ji na stehno. „To přejde,“ zamumlala. „Vidím to u vás všech, kdo jste přežili. Tu vlnu vzpomínek, hrůzu ve vašich očích. Ale říkám ti, že to přejde.“ „I Drze?“ Ruka sebou nepatrně cukla. „Ne. On je vojevůdce. Jeho to nepustí. Ten útok není v minulosti. On to prožívá stále znovu, každou chvíli, dnem i nocí. Ztratila jsem ho, Šelemaso. My všichni jsme ho ztratili.“ Zůstalo osm set osmdesát válečníků. Ona stála mezi nimi, bloudila s nimi troskami po ústupu a viděla, co viděla. Už nebudeme nikdy bojovat, ne se starou slávou a radostí. Naše vojenská efektivnost, jak napíšou malazští písaři, dosáhla konce. Chundrylské Spálené slzy byly zničeny. Nikoliv selháním odvahy. Něčím mnohem horším. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208395