pŘíšerné pŘíbĚhy strýce montaguea
uU Když strýc Montague ukončil své vypravování, nastalo dusné ticho, přerušované pouze tikáním hodin. Rozpojil jsem zvlhlé dlaně a otřel si je o nohavice. Strýc se vyklonil ze stínů a tvář mu prosvítilo narůžovělé světlo z krbu. „Doufám, že jsem tě ani teď moc nevyděsil, Edgare,“ řekl a pozdvihl jedno obočí. „Ne, strýčku,“ odpověděl jsem a překvapilo mě, jak tence můj hlas zní. „Jistěže ne.“ Strýc Montague zvolna došel k oknu a odtáhl závěs. Mléčné zimní světlo proměnilo strýcovu postavu v siluetu. Přistoupil jsem k té malbě a zadíval se do šerých hlubin za domem. Není tam něco? Nějaký kluk? Zdálo se mi, že tam něco je, ale co, to bych nedokázal s jistotou říct. „Vypadá to, že padá mlha, Edgare,“ řekl strýc. „Opravdu?“ opáčil jsem a postavil se vedle něj k oknu. A opravdu, les i pastvina zmizely a už i zahradu málem vymazaly krajkové kotouče mlhy, ovíjející okrasné keře i sochy. Ta náhlost, s jakou se mlha objevila, byla podivná, protože při mém příchodu nic nenapovídalo, že by mělo přijít takovéhle počasí. Pak jako by se mezi okrasnými keři něco pohnulo. „Co to bylo?“ zeptal jsem se a ukázal na to místo prstem. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208391
obĚtiny
„Co bys řekl?“ ozval se strýc Montague. „Nevím,“ přiznal jsem. „Jen se to mihlo.“ „Mlha je takových přeludů plná,“ řekl strýc, jako by tím měla celá věc skončit. Nebylo mi jasné, jestli myslí mlhu jako takovou, nebo právě tuhle. Ať tak nebo tak, nijak jsem nedychtil pouštět se do dalšího zkoumání. „Doufám, že se mlha zvedne, než půjdu domů,“ nadhodil jsem. „To ano,“ řekl strýc Montague. „Nechceme přece, aby ses ztratil.“ „To by se nestalo, strýčku.“ Byl jsem si jistý, že bych cestu našel i se zavázanýma očima. „Skutečně?“ zeptal se a znělo to překvapeně. „Ztratit se člověk může lecjak, Edgare.“ Obličejem jako by mu náhle přeběhl smutek. Poklepal mi na rameno. „Vraťme se k ohni. Ten vlhký vzduch mě mrazí v kostech.“ Uvědomil jsem si, že i mě se náhle zmocňuje zima. Naklonil jsem se a hřál si ruce v příjemném teple krbu. „Je ti chladno, Edgare?“ zeptal se strýc. „Ano,“ přisvědčil jsem. „Trošku.“ „To se ta mlha asi vkradla dovnitř,“ řekl strýc Montague. „Nic tak nezkruší duši jako mlha. Zazvoním na Franze, může nám donést konvici čerstvého čaje. Horké pití by tě mělo postavit na nohy.“ Franz se na zazvonění svědomitě dostavil a dostali jsme další konvici čaje a spolu s ní i další tác koláčů 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208391
pŘíšerné pŘíbĚhy strýce montaguea
a znovu naplněnou misku s cukrem. Strýc Montague opět položil podnos na stolek mezi námi a oběma nám nalil. „Tohle přece není žádné povyražení pro mladého chlapíka plného života, jako jsi ty, Edgare. Zaručeně bys raději lezl po stromech nebo hrál ragby.“ „Vůbec ne,“ odpověděl jsem. Když jsem si vyslechl strýcův příběh o tom jilmu, říkal jsem si dokonce, že na stromy už nejspíš nikdy nepolezu. A pokud šlo o ragby, to byla hra, která se mi odjakživa ošklivila. „Nemáš tedy kamarády mezi místními chlapci?“ zeptal se. „Neměl bys spíš někde chystat nějaké rošťárny?“ „Rošťárny, strýčku? Rošťárny mi moc nejdou, a krom toho, místní kluci jsou trochu dětinští. Raději bych zůstal tady, víte.“ Strýc Montague se usmál. „No tak dobře,“ řekl. „A vy jste byl rošťák, strýčku?“ zeptal jsem se, protože jsem měl pocit, že bych mohl získat nějaké informace o svém tajemném příbuzném. „Když jste byl kluk?“ Strýc Montague nadzvedl obočí. „Když jsem byl kluk? Já doufám, že ještě pořád nejsem na rošťárny moc starý.“ Strýc Montague se naklonil ke mně a zazubil se. „No tak, vážně vedeš tak andělský život, Edgare?“ zeptal se. Slovo „andělský“ vyslovil tak nesouhlasně, 102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208391