pŘíšerné pŘíbĚhy strýce montaguea
uU Když strýc Montague ukončil své vypravování, nastalo dusné ticho, přerušované pouze tikáním hodin. Rozpojil jsem zvlhlé dlaně a otřel si je o nohavice. Strýc se vyklonil ze stínů a tvář mu prosvítilo narůžovělé světlo z krbu. „Doufám, že jsem tě ani teď moc nevyděsil, Edgare,“ řekl a pozdvihl jedno obočí. „Ne, strýčku,“ odpověděl jsem a překvapilo mě, jak tence můj hlas zní. „Jistěže ne.“ Strýc Montague zvolna došel k oknu a odtáhl závěs. Mléčné zimní světlo proměnilo strýcovu postavu v siluetu. Přistoupil jsem k té malbě a zadíval se do šerých hlubin za domem. Není tam něco? Nějaký kluk? Zdálo se mi, že tam něco je, ale co, to bych nedokázal s jistotou říct. „Vypadá to, že padá mlha, Edgare,“ řekl strýc. „Opravdu?“ opáčil jsem a postavil se vedle něj k oknu. A opravdu, les i pastvina zmizely a už i zahradu málem vymazaly krajkové kotouče mlhy, ovíjející okrasné keře i sochy. Ta náhlost, s jakou se mlha objevila, byla podivná, protože při mém příchodu nic nenapovídalo, že by mělo přijít takovéhle počasí. Pak jako by se mezi okrasnými keři něco pohnulo. „Co to bylo?“ zeptal jsem se a ukázal na to místo prstem. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208391