hvězdou. Ten pak připjal vrahovi na hruď a políbil jej na tvář! Starcův vrah s vyznamenáním na hrudi vyklouzl z místnosti a ztratil se mezi stovkami lidí v kasárnách. Víckrát jsem jej nespatřil.25
Vojenský dohled nad vysídlenci Ve snaze ukončit tuto anarchii musely spojenecké vojenské správy v každé ze čtyř zón Německa zavést radikální opatření. Především shromáždily tolik čerstvě osvobozených vězňů a dělníků, kolik jen mohly, a strčily je zpátky pod zámek – mezi mnohými lidmi, kteří si nepřáli nic než vrátit se domů do rodné země, vyvolalo toto jednání hněv a zděšení. Úřady vyhlásily přísný zákaz nočního vycházení, který v některých oblastech platil už od šesti hodin večer, a kdokoli byl chycen v noci mimo svůj tábor, mohl být zatčen nebo dokonce zastřelen. Hrozba násilí často představovala jediný způsob, jak nastolit pořádek. Když například major A. G. Moon převzal řízení vojenské správy v Buxtehude, okamžitě oznámil obyvatelům místních vysídleneckých center, že každý, kdo bude dopaden při rabování, bude zastřelen. Díky tomu museli v této oblasti řešit jen velmi málo problémů.26 Později, v srpnu 1945, vyhlásila zastřelení za oficiální trest pro rabující i britská vojenská správa v severozápadním Německu.27 Také americká vojenská správa v Hesse vydala varování, že každého, kdo bude chycen při nepokojích kvůli nedostatku potravin, čeká trest smrti.28 Takovéto vyhlášky se příliš neliší od těch, které vydávali nacisté, a možná právě dojem návaznosti mezi těmito dvěma systémy dohledu zajistil vyhláškám takovou účinnost.29 Protože bylo zřejmé, že dokud vězni z ciziny zůstávají v Německu, jsou zákonnost i veřejný pořádek ohroženy, začali Spojenci vysídlence co nejrychleji repatriovat. Hodně se diskutovalo o tom, kdo by měl dostat přednost. Britští a američtí váleční zajatci a členové odbojových organizací měli oprávněný nárok na zvláštní zacházení. Sovětské úřady ovšem chtěly co nejdříve získat zpět své vlastní občany, a tyto jejich konkurenční požadavky bylo třeba brát vážně, neboť Rusové stále drželi za sovětskou linií tisíce osvobozených spojeneckých vojáků. Další lidé trvali na tom, že by se měly domů jako první poslat nejproblémovější případy, aby bylo možné obnovit zákonnost a pořádek. Logistické obtíže s přepravou těchto lidí po zničených evropských železnicích ještě zhoršovala skutečnost, že řada vysídlenců vlastně o repatriaci nestála. Mnozí Židé, Poláci, Estonci, Lotyši a Litevci se nyní sami považovali za osoby bez státní příslušnosti, a tedy i bez domova, do nějž by se měli vracet. Další skupiny, především Rusové, Ukrajinci a Jugoslávci, si nepřály být repatriovány proto, že se obávaly trestů, které by je mohly po návratu domů čekat. Mnozí z těchto lidí si prošli nepředstavitelným utrpením, a ačkoli válka nyní skončila, vypadalo to, že se nemají příliš na co těšit.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208270
4. Vysídlenecké tábory v Německu, Rakousku a severní Itálii Flensburg
Severní moře
Baltské moře
Eckernförde
Rendsburg
S
Kiel Lübeck
Itzehoe Pinneberg
O
Emden
K
Brémy
NI ZO ZE
M
S
BRITSKÁ Meppen ZÓNA
Gronau
Lingen
Bergen-Belsen
Düppel Hannover Peine Mariendorf Braunschweig Hameln Hildesheim Detmold SOVĚTSKÁ Goslar Paderborn ZÓNA
P O L S KO
Minden
Greven
Bocholt Lippstadt Bochum Göttingen Mülheim Hann-Münden Düsseldorf Eschwege M ön Zigenhain ch Remscheid Cornberg en Trutzhain gla Bad Hersfeld dba Cáchy ch Wetzlar Wildflecken Altenstadt Gladbeck
N
Ě
Frankfurt-Zeilsheim Babenhausen
LUC. FRANCOUZSKÁ Bensheim ZÓNA
M
E
C
K O Schauenstein
Aschaffenburg
Bayreuth Lindenfels Č E S KO S L O V E N S KO Hersbruck Bad Lampertheim Mergentheim Amberg Fürth Ansbach Heilbronn Dinkelsbühl Deggendorf Stuttgart A M E R I C KÁ Heidenheim Pocking ZÓNA FRANCIE Leipheim Linz-Bindermichel Kloster Indersdorf FRANCOUZSKÁ Augsburg BraunauRied im Innkreis Mnichov Landsberg -am-Inn ZÓNA Bad Wörishofen Asten Gabersee Ebensee Bad Aibling Ainring R A KOU S KO Salcburk Mittenwald Bad Reichenhall Trofaiach Hallein Kapfenberg Föhrenwald Admont Haiming Saalfelden Judenburg Innsbruck Bamberg
Leibnitz
Lienz-Peggetz
Klagenfurt
J U G O S LÁVI E
Adriatica Rivoli
Cremona
Turín
Carbonara
I TÁ L I E
Grugliasco Praglia
Reggio Emilia
0
100 mil 100 km
Imola Forli
Livorno
Ja
Modena Bologna
Ligurské moře 0
M A Ď A R S KO
Bad Gastein
Š V Ý CA R SKO
d
er Rimini sk Riccione é Senigallia Jesi
m
oř
e
Fermo
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208270
Vysídlenci čekající na repatriaci byli přepraveni do rozlehlých shromažďovacích center a rozvezeni podle národnostních skupin do vysídleneckých táborů, rozmístěných po celém Německu, Rakousku a Itálii. Ty obvykle vznikaly buď z bývalých vojenských kasáren, nebo vyhrazených částí měst. Některé byly zbudovány speciálně pro vysídlence, použity však byly také bývalé pracovní, nebo dokonce koncentrační tábory. Na kontinentu panoval zoufalý nedostatek přístřeší, a tak museli Spojenci využít každé budovy, kterou se jim podařilo sehnat. Mnozí bývalí vězni tak s hrůzou zjistili, že je čeká další odvšivení, oholení a místo v tomtéž koncentračním táboře, z něhož teprve před nedávnem unikli.30 Z dobových oficiálních zpráv, stejně jako z nesčetných pamětí a deníků řadových vojáků, jasně vyplývá, že se spojenecké úřady měly mnohem více na pozoru před vysídlenci než před Němci. Během nadcházejících měsíců se začaly obávat rozhořčení a zoufalství lidí, kteří namísto osvobození dál žili v exilu, pod dohledem a vojenskou nadvládou. V srpnu začali Britové najímat z řad polských vysídlenců policisty, kteří měli zajistit pořádek mezi svými krajany, protože spojeneckých vojáků nebylo dost na to, aby je zvládli, a německá policie by neměla potřebný respekt.31 V listopadu už jak Britové, tak Američané zvažovali možnost znovu ozbrojit německou policii v oblastech, „kde se činnost vysídlených osob stala hrozbou“.32 Zpráva Společného výboru pro zpravodajskou činnost, informující o možném ohrožení Spojenců v nadcházející zimě, vyjevila obavy Spojenců jasně a zřetelně: „Pokud ztížené podmínky zimních měsíců ovlivní životní podmínky vysídlenců, budou tito lidé s nejvyšší pravděpodobností působit více problémů nežli Němci, neboť jsou sdruženi v táborech a mohou mít, na rozdíl od Němců, přístup k určitému množství zbraní.“ 33 Obavy vyjadřované v takových a podobných zprávách se zdají trochu přehnané. Ředitel UNRRA v západním Německu byl rozhodně přesvědčen, že „vysídlené osoby pod správou UNRRA se nevyznačují o nic častějším sklonem k výtržnostem než jiné části populace“.34 Existuje obrovské množství neoficiál ních důkazů, že lidé často obviňovali vysídlence z rabování, kterého se ve skutečnosti dopustili sami Němci,35 a oficiální zprávy skutečně ukazují, že kriminalita zůstávala vysoká ještě dlouho poté, co většina vysídlenců odputovala domů.36 Jeden úředník vojenské vlády prohlásil, že „vysídlenci byli psanci. (…) Každičký problém se hodil na ně.“ 37 Nyní, když válka skončila, hrozilo vysídlencům, že je lidé začnou považovat za nového nepřítele.
„Komplex z osvobození“ Vzhledem k tomu, v jaké situaci se vysídlenci po osvobození nacházeli, není moc překvapivé, že jejich počáteční euforii brzy vystřídalo rozčarování. Mezi prvními pozorovala velké skupiny vysídlenců v Německu Marta Korwinová, polská sociální pracovnice, která v dubnu 1945 přijela za týmem britské vojenské 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208270