hvězdou. Ten pak připjal vrahovi na hruď a políbil jej na tvář! Starcův vrah s vyznamenáním na hrudi vyklouzl z místnosti a ztratil se mezi stovkami lidí v kasárnách. Víckrát jsem jej nespatřil.25
Vojenský dohled nad vysídlenci Ve snaze ukončit tuto anarchii musely spojenecké vojenské správy v každé ze čtyř zón Německa zavést radikální opatření. Především shromáždily tolik čerstvě osvobozených vězňů a dělníků, kolik jen mohly, a strčily je zpátky pod zámek – mezi mnohými lidmi, kteří si nepřáli nic než vrátit se domů do rodné země, vyvolalo toto jednání hněv a zděšení. Úřady vyhlásily přísný zákaz nočního vycházení, který v některých oblastech platil už od šesti hodin večer, a kdokoli byl chycen v noci mimo svůj tábor, mohl být zatčen nebo dokonce zastřelen. Hrozba násilí často představovala jediný způsob, jak nastolit pořádek. Když například major A. G. Moon převzal řízení vojenské správy v Buxtehude, okamžitě oznámil obyvatelům místních vysídleneckých center, že každý, kdo bude dopaden při rabování, bude zastřelen. Díky tomu museli v této oblasti řešit jen velmi málo problémů.26 Později, v srpnu 1945, vyhlásila zastřelení za oficiální trest pro rabující i britská vojenská správa v severozápadním Německu.27 Také americká vojenská správa v Hesse vydala varování, že každého, kdo bude chycen při nepokojích kvůli nedostatku potravin, čeká trest smrti.28 Takovéto vyhlášky se příliš neliší od těch, které vydávali nacisté, a možná právě dojem návaznosti mezi těmito dvěma systémy dohledu zajistil vyhláškám takovou účinnost.29 Protože bylo zřejmé, že dokud vězni z ciziny zůstávají v Německu, jsou zákonnost i veřejný pořádek ohroženy, začali Spojenci vysídlence co nejrychleji repatriovat. Hodně se diskutovalo o tom, kdo by měl dostat přednost. Britští a američtí váleční zajatci a členové odbojových organizací měli oprávněný nárok na zvláštní zacházení. Sovětské úřady ovšem chtěly co nejdříve získat zpět své vlastní občany, a tyto jejich konkurenční požadavky bylo třeba brát vážně, neboť Rusové stále drželi za sovětskou linií tisíce osvobozených spojeneckých vojáků. Další lidé trvali na tom, že by se měly domů jako první poslat nejproblémovější případy, aby bylo možné obnovit zákonnost a pořádek. Logistické obtíže s přepravou těchto lidí po zničených evropských železnicích ještě zhoršovala skutečnost, že řada vysídlenců vlastně o repatriaci nestála. Mnozí Židé, Poláci, Estonci, Lotyši a Litevci se nyní sami považovali za osoby bez státní příslušnosti, a tedy i bez domova, do nějž by se měli vracet. Další skupiny, především Rusové, Ukrajinci a Jugoslávci, si nepřály být repatriovány proto, že se obávaly trestů, které by je mohly po návratu domů čekat. Mnozí z těchto lidí si prošli nepředstavitelným utrpením, a ačkoli válka nyní skončila, vypadalo to, že se nemají příliš na co těšit.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208270