Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208092
5. kapitola
Právo životního prostředí jako nástroj environmentální politiky
Environmentální politika používá jako klíčové prostředky svého uskutečňování především právo a ekonomické nástroje. Právo je soubor pravidel chování, jejichž dodržování zaručuje státní moc. Normy, které stanoví práva a povinnosti, jsou právem materiálním, normy, které stanovují postupy uplatňování práva, jsou právem procesním.67
5.1
Právo životního prostředí
Právo životního prostředí zaujímalo dominantní postavení v environmentální politice, jak se vyvíjela jako rezortní politika od počátku sedmdesátých let 20. století. Tehdy se administrativní řízení ochrany životního prostředí (command and control system) pokládalo v podstatě za jediný prostředek environmentální politiky (viz kapitoly 3 a 6). Své výlučné postavení administrativní řízení začalo ztrácet, když se ve zvýšené míře uplatnily ekonomické nástroje a zejména když se místo formy rezortní, odvětvově řízené environmentální politiky za její základ přijal princip udržitelného rozvoje. Právo definované původně jako nově vznikající samostatný obor práva – tj. právo životního prostředí s vlastním předmětem, principy a nástroji – se stávalo často i součástí jiných právních předpisů, zajišťujících komplexněji přechod na trajektorii udržitelného rozvoje (právo rezortu zdravotnictví, dopravy, energetiky, zemědělství atd.). Tento vývoj, předznamenaný výsledky 67
V. Knapp: Teorie práva. C. H. Beck, 1995.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208092
Environmentální politika a udržitelný rozvoj
Konference OSN o životním prostředí a rozvoji v roce 1992, odpovídá rozdílu mezi rezortní environmentální politikou, která se zabývala pouze ekologickými účinky a důsledky lidských aktivit, a politikou všestrannou, která formuluje cíle a postupy, zaměřené na příčiny těchto účinků (viz kapitola 1). Avšak i v tomto kontextu si právo nepochybně udrží významné postavení, mj. i vzhledem k zintenzivňujícím se kombinovaným hrozbám, plynoucím ze stavu životního prostředí, sociálních konfliktů a ekonomických obtíží. I v současné souvislosti právo životního prostředí hraje totiž podstatnou roli v bezprostřední ochraně životního prostředí, v hospodaření s přírodními zdroji a při ochraně lidského života a zdraví. Jeho základním smyslem je stanovovat limity působení lidských aktivit na životní prostředí. V té souvislosti je pak souborem zákazů, příkazů a dovolení, jejichž adresátem je buď „každý“, tedy všichni občané, nebo zvláštní adresáti (např. producenti specifických druhů znečištění životního prostředí, souvisejících s určitým druhem výrob, např. podniky vypouštějící do ovzduší skleníkové plyny způsobující klimatickou změnu). Právo životního prostředí ve své širší i užší podobě je v národním měřítku výsledkem působení řady vlivů. V rámci Evropské unie stále intenzivněji na jeho vývoj působí rozvoj komunitárního práva. Navíc je formují i vlivy práva mezinárodního. Z věcných souvislostí je třeba jmenovat účinky globalizačních procesů, které samy o sobě, ale i spolu se stálým rozvojem vědeckého poznání působí na dynamiku vývoje všech právních odvětví, samozřejmě včetně práva životního prostředí. To způsobuje, že právní systémy přestávají být stabilní, vytrácí se vědomí právní jistoty. Zvlášť naléhavě se tento stav pociťuje v nových členských státech EU, které v rychlém tempu musely vývoj svých právních systémů přizpůsobit komunitárnímu právu. „Právníci… si zatím neuvědomili, že právo mění svoji podobu…“ cituje recenzentka Eva Kružíková z de Sadeleerovy klíčové práce Environmentální principy.68 Autorka recenze pak pokračuje: „De Sadeleerova kniha mi připomněla, jak často mě jímá zoufalství při pohledu na stav našeho práva, na jeho nepřehlednost, mezery, vzájemné prolínání právních norem z různých odvětví, na mizení hranic mezi veřejným a soukromým právem, na jeho nízkou účinnost a tak dále.“69 Pokusem o zpřehlednění rozšiřujícího se počtu předpisů práva životního prostředí jsou v zemích Evropské unie přijímané komplexní zákony – kodexy práva životního prostředí. V nových zemích byly přijímány ještě před tímto vstupem (např. Maďarsko, Slovinsko, Polsko). Věcný záměr takového kodexu byl zpracován také pro Ministerstvo životního prostředí České republiky.70
68
69 70
Nicolas de Sadeleer: Environemental priciples, From Political Slogans to Legal Rules. Oxford University Press, Oxford, NY, 2002. E. Kružíková, recenze práce v pozn. č. 2, Právník č. 6/2003. Zákon o životním prostředí, pracovní návrh věcného záměru, listopad 2003, Ústav pro ekopolitiku, o. p. s., Praha 2003.
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208092