Malé dějiny lingvistiky (Ukázka, strana 99)

korysosti a snahy porozumět projevili značnou podrážděnost a snahu dokázat, že „nová“ lingvistika nepřináší naprosto nic nového, a že tedy není důvodu stavět mladé do protikladu se staršími gramatiky.

S velkým zájmem sledoval v Itálii tyto polemiky G. I. Ascoli (1829–1907), který se už v roce 1870 zabýval problémem indoevropských konsonantů, zejména hlásky „k“. Jak uvedl později ve svém díle Lettere glottologiche, sdílel základní myšlenky mladogramatiků už před nimi. Ascoli se snažil smířit obě soupeřící generace, avšak nakonec zhoršil situaci, když označil představitele „lipské školy“ italským termínem Neo-grammatici a tím do značné míry legalizoval nový směr v očích zahraniční veřejnosti. Termín byl pak převzat do většiny jazyků; čeština však místo „neogramatiků“ užívá termín „mladogramatikové“, který odpovídá německému Junggrammatiker. Časový odstup jasně prokázal, že bez ohledu na zbytečné polemiky představují mladogramatikové významný přínos k jazykovědě 19. století. Z hlavních děl jmenujme alespoň Základy srovnávací gramatiky indoevropských jazyků (Grundriss der vergleichenden Grammatik der indogermanischen Sprachen), které v letech 1886–1900 vydal Brugmann spolu s Bertholdem Delbrückem (1842–1922), jenž zpracoval část o syntaxi. Za základní dílo mladogramatiků jsou však považovány Principy dějin jazyka (Prinzipien der Sprachgeschichte), které vydal v roce 1880 Hermann Paul (1846–1921). Podal v nich nejen všechny základní názory a teorie nového směru, ale navíc se pokusil – po vzoru Schleicherově – vytvořit další ucelený systém obecné lingvistiky z konce 19. století.

5.7.2 Kritika mladogramatismu Mladogramatikové věnovali ve svých dílech pozornost především otázkám fonetických změn a historickému pohledu na jazyk; částečně se zabývali i vztahem jazyka a myšlení. Za jejich hlavní myšlenku bývá nejčastěji považována teze o nevyhnutelnosti fonetických zákonů, která říká, že pokud se určitá hláska v jistém kontextu a v daném období změnila, muselo k takové změně nutně dojít ve všech slovech, v nichž byla tato hláska ve stejném kontextu. Z tohoto pravidla uznávali mladogramatikové jedinou výjimku, totiž analogii.

Tak např. z latinských tvarů „amare“ a „amat“ by normálním hláskovým vývojem vznikly francouzské tvary „amer“ a „aime“; francouzský infinitiv je však „aimer“, a to právě analogicky podle tvaru „aime“.

Kromě analogie a onomatopoických slov mladogramatikové prakticky nepřipouštěli, že by mohla existovat ještě nějaká jiná výjimka.

98

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208085

Odstraněním výjimek chtěli povýšit jazykovědu mezi přírodní vědy.

V jejich základní poučce se také odráží celkové ovzduší vědeckého a kulturního života v Německu v poslední čtvrtině 19. století, kdy romantismus byl už vystřídán realismem a naturalismem. Z filozofického hlediska má mladogramatický směr blízko k pozitivismu.

U nás na názory a práce mladogramatiků navazuje Jan Gebauer (1838–1907) ve své Historické mluvnici jazyka českého.

Mechanické pojetí fonetických změn se stalo terčem kritiky v krátké době po vzniku mladogramatického směru. Tak už roku 1885 ukázal Hugo Schuchardt (1842–1927), Němec žijící od r. 1876 v rakouském Grazu, že je obtížné a nesprávné aplikovat slepě mladogramatický zákon o hláskových změnách na každou situaci. Ukázal, že každý jazyk žije v kontaktu s dalšími jazyky, které jej mohou všestranně ovlivňovat, mezi jiným i pokud jde o jeho fonetickou podobu. Toto jeho tvrzení podnítilo výzkum, který později vyústil v dialektologii, lingvistickou geografii, studium bilingvismu apod.

Dalším významným kritikem mladogramatických tezí byl dánský jazykovědec Otto Jespersen (1860–1943). Ten odmítl teorii o biologické podstatě jazyka a správně považoval jazyk za jev společenský.

Ukázal také, že význam slova a způsob použití slov mohou vést k rozdílnému fonetickému vývoji. Podobně vystupoval proti mladogramatikům i Georg Curtius a další lingvisté.

Vznik mladogramatického hnutí bývá také často označován za definitivní vítězství historického směru v lingvistice 19. století. Zejména Hermann Paul kategoricky tvrdil, že vědecká lingvistika se může zajímat výhradně o jazykový vývoj. Popis současného živého jazyka považoval za pouhé shromaž ování dat, a tedy za nevědeckou činnost, v krajním případě za přípravnou činnost vlastní vědecké práce.

To je ovšem v příkrém protikladu s názory moderních lingvistů, kteří vesměs považují synchronní studium jazyka (tj. studium jeho podoby v daném okamžiku) za primární; moderní lingvistika nepodceňuje většinou studium jazykového vývoje, avšak považuje jej pouze za prostředek k dosažení hlavního cíle, tj. dokonalého popisu současných živých jazyků. Na přelomu století byla myšlenka o nutnosti historického studia jazyků všeobecně přijímána. Pouze málo známý švýcarský jazykovědec Anton Marty (1847–1914) se marně snažil ukázat, že je nutné zabývat se také synchronním studiem jazyků.

Značnou pozornost věnovali mladogramatikové také psychologii, která prožívala koncem 19. století nebývalý rozkvět. Zejména je zajímal vztah jazyka a myšlení. Domnívali se, že historická jazykověda ve spolupráci s psychologií může v tomto směru přinést velmi pozi-

99

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208085

tivní výsledky. Často se odvolávali na předního představitele experimentální psychologie Wilhelma Wundta (1830–1920), který tehdy pracoval stejně jako většina mladogramatiků na lipské univerzitě.

Jejich teorii o jednotlivci, jenž vytváří jazyk, však Wundt kritizoval a v návaznosti na Heymanna Steinthala proti ní postavil teorii o kolektivním „národním duchu“, který je pravým tvůrcem jazyka. Není bez zajímavosti, že obě tyto protichůdné teorie navázaly na Humboldtovy myšlenky. Obě jsou pro nás dnes sotva přijatelné.

5.7.3 Význam srovnávací a historické gramatiky Srovnávací a historická gramatika 19. století přinesla proti dosavadním jazykovědným směrům několik velmi pozitivních výsledků. Především to bylo zavedení přísně vědecké metodologie, řešení základních otázek jazykového vývoje, genetická klasifikace indoevropských jazyků a objasnění základních jevů artikulační fonetiky.

V poslední čtvrtině 19. století v jazykovědě zcela převládl mladogramatický směr, který představuje vyvrcholení srovnávací a zejména historické gramatiky. S příchodem nového století vliv této jazykovědné školy poklesl, avšak úplně nezanikl. V některých případech se mladogramatický způsob myšlení stával brzdou dalšího vývoje, často však naopak pozitivně ovlivňoval vznik nových lingvistických směrů.

Komparatistika a historická gramatika vznikala a těšila se největšímu rozkvětu zejména v Německu. Ve 20. století se to do jisté míry projevilo negativně, nebo vlivem tradice setrvávali němečtí lingvisté – a germanisté vůbec – dlouho na mladogramatických pozicích, které byly v té době už zastaralé. Na druhé straně je nutno přiznat, že např. srovnávací gramatika přerostla ve 20. století do moderní srovnávací lingvistiky, která má velký význam i dnes, nebo lingvista se při rozboru kteréhokoli jazyka neobejde bez jeho srovnávání s jinými jazyky, a už příbuznými, nebo vzdálenými.

Prakticky všechny nové lingvistické směry z konce 19. a ze začátku 20. století vznikly jako reakce proti mladogramatickému směru. Proto je třeba si uvědomit, že mladogramatikové svým dílem značně ovlivnili také lingvistiku 20. století, která jednak využívala jejich pozitivních výsledků, jednak se formovala právě v boji proti jejich nedostatkům.

100

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208085