k plotu, když jsme zazvonili, a děda mu vysvětlil, že se máme dobře, že si u něj jen převineme motor čerpadla. Luděk nás vzal do dílny, vyndal něco, co vypadalo jako rotační kulomet, a s dědou si začali povídat a něco kutit. Asi tak o dvě hodiny a dva pernštejny později byl motor opravený a mně až v autě došlo, že ačkoliv jsme si to jeli udělat sami, všechno vlastně udělal ten Luděk. Děda jen přihlížel, tu a tam něco přidržel. Stejně mu při odjezdu pan Luděk děkoval, že to mohl s dědou sfouknout, a děda mu na oplátku za zapůjčení techniky nabízel pomoc s jinou záležitostí, kterou Luděk sháněl. Tak to v rozvinutém socialismu chodilo. Zeptal jsem se na to dědy. Jak to, že když jsme si to přijeli udělat sami, tak nám to strejda udělal. Děda se zamyslel a vysvětlil mi, že on přece na to nemá doma nástroje a ručně se ten motor navinout dobře nedá. Že je lepší zajet za někým, kdo ty správné nástroje má. „No jo, dědo, ale on nám nepůjčil ten navíječ, on nám to celé udělal,“ namítal jsem. „To jo. Prostě měl radost, že můžeme dělat něco spolu,“ uzavřel to děda a vysvětlil mi, že mezi lidmi má pověst znalce, se kterým je radost dělat. Přišlo mi to jako zajímavá situace i strategie. O mnoho let později jsem si toho začal všímat u sebe. Asi nejlepší příklad byla moje výstavba bezdrátových sítí. Někdy v roce 2003 jsem napsal knihu o stavbě bezdrátových sítí, která se stala určitým standardem v oboru. To mě pak požádali kamarádi, jestli bych jim nezařídil ten bezdrátový internet, když tomu rozumím. Jasně že bych mohl, dokonce jsem měl doma hromadu techniky, takže to bude rychlé a snadné.
102 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207919