PORUCHY OSOBNOSTI
(Beck, Freeman a kol., 1990; Sperry, 1999). Léčba může mít ambulantní formu nebo může probíhat během hospitalizace. Vždy dáváme přednost dlouhodobé ambulantní léčbě. Hospitalizace je na místě jen v nutných případech, při ohrožení pacienta nebo jeho okolí, a samotná nemůže vést k podstatnější změně osobnostních rysů – spíše je zde riziko posilování sekundárních zisků z poruchy. Až do devadesátých let 20. století byla léčba poruch osobnosti převážně doménou psychoanalytických přístupů. Psychoanalýza a psychoanalyticky orientovaná psychoterapie byla dlouho pokládána za léčebný přístup první volby (Stone, 1993). Cílem léčby byla změna struktury charakteru. Úspěšnost této léčby však nebyla příliš vysoká ani u pacientů s lehčími typy poruch osobnosti, kteří byli pokládáni za indikované k léčbě. Těžší poruchy osobnosti byly považovány za neanalyzovatelné. V posledních deseti letech však došlo v rozvoji nových léčebných psychoterapeutických přístupů a byla prokázána jejich účinnost. Tyto přístupy jsou více zaměřené na konkrétní problémy, jsou strukturované a terapeut zaujímá aktivnější roli (Beitman, 1991; Stone, 1993). Účinná léčba poruchy osobnosti většinou vyžaduje kombinaci a integraci různých psychoterapeutických přístupů, metod a forem – např. podpůrná psychoterapie, psychoanalytická psychoterapie a KBT, individuální, skupinová a rodinná psychoterapie, psychoterapie a farmakoterapie (Sperry, 1999). Rovněž psychoanalyticky orientovaní autoři doporučují kombinování různých přístupů u těžkých poruch osobnosti (Gabbard, 1994; Stone, 1993; Winer a Pollack, 1989) Léčba poruch osobnosti byla však vždy pokládána za velmi obtížnou. Většina psychiatrů a psychologů má zkušenost, že postižení zpravidla dostatečně nereagují na standardní farmakoterapii nebo psychoterapii (Reich a Green, 1991). Pacienti s poruchou osobnosti jsou vůči léčbě často nedůvěřiví. Navíc se obávají „značkování“ a sami si „značkují“ psychiatrickou léčbu jako takovou (Praško, 2001). Pokud získají k terapeutovi důvěru, často bývají zklamáni z nevyplněných nadměrných očekávání. Je běžné, že pacient s poruchou osobnosti má předepsány léky, často ve vysokých dávkách a ve složitých kombinacích vyjadřujících tápání psychiatra, i když se neprokázalo, že by vysoké dávky léků vedly k „dostatečným nebo předpověditelných účinkům“ (Gunderson a Philips, 1995). Donedávna byli odborníci přesvědčeni, že medikace nedokáže ovlivnit poruchu osobnosti jako takovou, dokáže pouze zmírnit příznaky přidružených specifických psychických poruch – deprese, úzkosti nebo nespavosti. Tento názor se však rychle mění. V posledních deseti letech se objevily výzkumné práce zaměřené přímo na farmakologickou léčbu specifických poruch osobnosti (Silk, 1996). Stále větší část biologicky orientovaných psychiatrů začíná věřit, že léky mohou cíleně měnit základní temperamentové rysy, které tvoří osobnost (Siever a Davis, 1991; Silk, 1996; Sperry, 1999). Při léčbě poruch osobnosti si můžeme stanovit různé cíle. Může se jednat o: n krizovou intervenci při suicidálních tendencích, sebepoškozování, agresivním
chování;
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207864