I I N E M O C N Í A Z D R AVOT N Ě P O S T I Ž E N Í
V období dospívání se v souvislosti se změnou uvažování mění také postoj k vlastní nemoci. Dospívající si uvědomuje, že by všechno mohlo být jinak, odmítá a kritizuje skutečnost, která jej neuspokojuje, a srovnává ji s alternativami, jež by pro něho byly přijatelnější. V této vývojové fázi se s nemocí vyrovnává jiným způsobem, měl by ji přijmout jako součást své identity, ale může se proti ní i bouřit a odmítat ji. Začíná chápat možnost budoucího ohrožení touto chorobou, zejména ve vztahu k profesní volbě a mezilidským vztahům. Určitou výhodou tohoto způsobu uvažování je schopnost pochopit podstatu onemocnění, jeho příčiny i předpokládané důsledky. Psychické potřeby nemocného dítěte Pod vlivem nemoci se i v dětském věku mění psychické potřeby, tato změna závisí na aktuální vývojové úrovni dítěte: I děti mají potřebu se ve své situaci orientovat, chtějí znát svůj zdravotní stav, vědět, co je čeká a proč je to nutné. Pokud by nevěděly vůbec nic, zvyšovalo by se riziko nepřiměřených reakcí. Za těchto okolností by se jim jakýkoli nepříjemný lékařský výkon mohl jevit jako zbytečné ubližování, se všemi psychickými i fyziologickými důsledky. Děti zpravidla nemají potřebné informace, rodiče ani zdravotníci s nimi o jejich nemoci nemluví, obvykle proto, aby je chránili před zbytečnou traumatizací, často ani nevěří, že by jim dítě bylo schopné porozumět. Nemocné dítě má ještě větší potřebu podpory citové jistoty a bezpečí než dospělý. Emoční podpora mu může pomoci eliminovat jeho obavy a pocity ohrožení. Onemocnění představuje zátěž, která vede ke zvýšení úsilí dosáhnout žádoucí jistoty, dítě se více fixuje na blízké lidi. Jak říká jedna onkologicky nemocná dívka: „Obracím se na Pána Boha, na maminku, a když není maminka, tak na sestřičky.“ (Rybářová a Pečenková, 2001) Mnohdy může mít tento projev až regresivní charakter: nemocné dítě chce, aby u něj někdo zůstal a neopouštěl je (např. závažně nemocná dospívající dívka si přála, „aby s ní matka zůstala v nemocnici i přes noc, nejenom ve dne“). Pod vlivem onemocnění se mění potřeba seberealizace, která je i za normálních okolností důležitá teprve pro děti školního věku, resp. dospívající. Její uspokojení je pro nemocné dítě mnohem obtížnější a vzhledem ke změně situace může ztratit svou hodnotu. Pro malého pacienta mohou být aktuálně důležitější jiné věci. Tomu odpovídá i změna sociálního očekávání, dítě získává roli nemocného, od něhož se nevyžaduje plnění povinností a dosahování určitého výkonu. Z toho vyplývá riziko, že uvedený postoj bude přetrvávat i později, kdy se jeho zdravotní stav zlepší a mohlo by začít pracovat. U dospívajících může někdy pod vlivem choroby dojít k akcentaci potřeby seberealizace. Stanoví si určitý cíl a snaží se jej za každou cenu dosáhnout. Toto úsilí dává jejich životu smysl a jim samým slouží jako zdroj potřebné sebeúcty. Potřeba otevřené budoucnosti, tj. pozitivní prognózy. Úvahy o budoucnosti, o různých možnostech, které by mohly nastat, je schopný teprve do-
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207854