clothovými, ale zjistila, že je jich překvapivě málo. Měla si celý jejich příběh sepsat hned po rozhovoru s nimi, ale odkládala to, protože věděla, že termín pro přílohu Láska je nejlepší na pobřeží je až za několik týdnů. Teď byla středa, den uzávěrky, kdy měla článek dodat, a zatím si nemohla vzpomenout, co se stalo mezi jejich proslulým setkáním v Londýně a požárem domu v Connecticutu, který je vedl k rozhodnutí přesídlit na pobřeží Mainu. „Když nemůžu mít krajinu od Wyetha na stěně, můžu ji mít přímo před oknem.“ To byl úžasný Helenin výrok a Lucy se ho chystala použít v článku, ale kde jsou konkrétní fakta? Čím se vlastně Roger celou dobu živil? Přece nestrávil celých čtyřicet let zamilovaným civěním na svou milovanou jako nějaký labuťák soužící se láskou. A co Helen? Dělala dál modelku? Lucy věděla, že nemají děti; bylo to to jediné, „čeho litují“, jak řekla Helen. Tak co vlastně dělala celé ty roky kromě toho, že oprašovala svou sbírku starožitností a vyvařovala Rogerovi gurmetské večeře? Říkali, že sbírají obrazy a starožitností, zmiňovali se o Goddardově komodě, o Warholových a Basquiatových dílech, která všecka shořela. „Když vám život nabídne citrony, uděláte si limonádu.“ Tak to řekla Helen a zdálo se, že má v sobě pozoruhodnou dávku houževnatosti. Lucy přemítala. Jsou houževnatí. Možná bych to mohla nějak rozvinout. Napadlo ji, že kus prostoru by mohl zaplnit citát nějakého manželského poradce, ale pořád měla spoustu volného místa uprostřed článku. Nevěděla, jak je vyplnit, a tak dospěla k závěru, že bude muset zavolat Fairclothovým, aby získala víc informací. Věděla, že jsou pořád ve městě, viděla je nedávno, jak procházeli po Main Street a drželi se za ruce. Když se jí v mobilu ozval Roger, zdvořile se omluvil a tvrdil, že na rozhovor není vhodná doba. „Potrvá to jenom minutku,“ žadonila Lucy a pohlédla na dru99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207750