pak zabiji Rávanu a s jeho tělem sem se vrátím. Buď přinesu zpátky Sítu splniv uložený úkol, nebo vyrvu Lanku z moře a Rámovi k nohám složím.“ Tak promluvil opičí rek, nejlepší syn svého rodu, a pak přenáramnou silou odrazil se z vršku hory. Jeho odraz byl tak prudký, že v závratně rychlém letu strhl s sebou všechny stromy, které rostly na úbočí. Všechny letěly s ním vzduchem, střásajíce zbylé květy, jak přátelé, kteří chtějí svého druha vyprovodit. Podivuhodný byl pohled na obrovské jeho tělo, za nímž vznesl se voj stromů jako vojsko seřazené. Hodnou chvíli letěly s ním a pak padly do vod moře jako kdysi hora v hrůze před Indrovým hromoklínem. S květy uvízlými v srsti vypadal ten opičí rek jako hora ozdobená zářícími světluškami. Jako meteor vržený z nebe hnal se Hanumán nad hladinou oceánu a rychlost jeho letu vyrývala do jeho vod hlubokou brázdu. Za ním se srážely vlny jako při ničivé bouři a vylétaly až vysoko k oblakům.
97 002_000posl_RAMAJANA_192.indd 97
21.5.2015 0:02:14
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207638
Když bůh moře viděl ze svých hlubin, jak nad ním letí Hanumán, přikázal hoře Maináce, aby se vynořila na povrch a umožnila tak opičímu hrdinovi na chvíli si odpočinout na jejím vrcholu. I vystoupila tato hora vysoko nad hladinu a oslovila Hanumána: „Příteli, odpočiň si chvilku na mně! Jsem Maináka, jediná hora, která se kdysi dávno zachránila před Indrovým hromoklínem. Věz, že v dávných dobách měly všechny hory křídla a mohly se pohybovat jako já. Létaly však z místa na místo a hrozilo, že převrhnou zemi. Tu zasáhl král bohů, pozurážel jim svým hromoklínem křídla, takže zůstaly navždy na místě, kam dopadly, a já jediná jsem mu unikla tím, že jsem se ponořila do vod oceánu. Nyní mi bůh a vládce moře přikázal, abych ti byla nápomocna ve tvém ušlechtilém díle tím, že ti poskytnu na svém vrcholku místo k odpočinku.“ Hanumán však odvětil: „Jsem ti vděčný za tvou pomoc, Maináko, ale nepotřebuji odpočívat. Kromě toho mám naspěch, abych co nejdřív splnil svůj úkol.“ A pokračoval v letu. Tu vyvstala proti němu démonka Sinhika z rodu rákšasů, která dovedla měnit svou podobu i velikost podle libosti, narostla do strašných rozměrů a otevřela proti němu obrovitou tlamu, aby ho spolkla. Ale Hanumán vletěl do jejích útrob, roztrhl jí srdce a opět vyletěl ven. A bohové s gandharvy, pozorující jeho obdivuhodný let z nebeské výše, zaplesali nad jeho hrdinným skutkem. Konečně spatřil Hanumán před sebou zemi s porostem lesů. „Nesmím vzbudit pozornost rákšasů hned při svém příchodu,“ pomyslil si a okamžitě zmenšil své obří tělo, takže nabylo opět obvyklých rozměrů. Sestoupil z hory, na kterou dopadl, a přiblížil se k městu Lance. Leželo před ním, chráněno mohutnými hradbami; všechny brány střežili hrůzostrašní rákšasové se zbraněmi v rukou. „Nebude lehké toto město dobýt,“ řekl si Hanumán. „Napřed však musím vypátrat, zda je v něm Síta, a promluvit s ní. Ve své vlastní podobě nemám nejmenší naději na úspěch. Proto se zmenším, a až nastane noc, vklouznu potají do města.“ S tímto rozhodnutím trpělivě čekal na západ slunce. Konečně klesl zářivý kotouč za Horu západu, aby si koně, táhnoucí sluneční vůz, odpočali před další zítřejší poutí po nebesích, a na obloze se objevil měsíc, jako by chtěl být Hanumánovi nápomocen v jeho
98 002_000posl_RAMAJANA_192.indd 98
21.5.2015 0:02:14
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207638
díle a posvítit mu na cestu. Opičák zmenšil své tělo, takže nebyl větší než kočka, a nepozorován vklouzl do města. Bylo nádherné – ne nadarmo je kdysi vybudoval pro boha podzemních pokladů Kuvéru sám nebeský stavitel Višvakarman. Široké třídy lemovaly bohatě zdobené paláce s věžičkami, balkony a okny s prolamovaným mřížovím. Po ulicích se procházeli rákšasové všech podob se zbraněmi v rukou a všude stály pozorné stráže, které dohlížely na to, aby nikdo nenarušil klid města. Droboučkého Hanumána však nikdo ani okem nezahlédl. Opičák nahlížel do vnitřních komnat všech paláců a domů. Všude viděl krásné ženy uloupené smrtelníkům i ošklivé démonky, ale po Džanakově dceři nebylo nikde ani stopy. Vyskočil na střechu jednoho obydlí a neúnavně pokračoval ve svém pátrání. Kdekoli zahlédl honosnější palác, jehož vzhled naznačoval, že patří některému z démonských předáků, vklouzl nepozorovaně dovnitř. Konečně dorazil ke královskému zámku. Před jeho branami bylo stráží ještě víc než jinde a na nádvořích postávali sloni a koně. Rozlehlý vnitřní dvůr skýtal neobvyklý pohled – stál tu Rávanův létající vůz, ve kterém unesl Rámovu choť. Zářil bohatou výzdobou, která prozrazovala, že i on kdysi patřil Kuvérovi. Hanumán se proplížil mezi strážemi do chodeb a sálů v nitru domu. Všude viděl samé zlato, drahokamy a perly, ozářené světlem nesčetných lamp, všude vonělo kadidlo a santálové tyčinky. Rávanovo sídlo si v ničem nezadalo s obydlím samotného krále bohů Indry. Ani ozbrojení démoni nemohli zabránit Hanumánovi ve vstupu do královského harému. Na rozměrném loži s měkkými poduškami spatřil spícího vladaře rákšasů. I ve spánku byl strašný – jeho deset hlav cenilo zuby v opilé dřímotě a dvacet paží rozhozených po hedvábných pokrývkách bylo jako dvě desítky nejhrozivějších zbraní schopných zabít každého, kdo se jim přiblíží na dosah. U jeho nohou spaly jeho nejoblíbenější ženy omámené vínem, jehož vůně se vznášela ve vzduchu; některé svíraly v náručí loutny a jiné nástroje, jejichž hudbou ještě před chvílí oblažovaly svého pána. Hanumán zahlédl mezi nimi i Mandódarí, první démonskou královnu a krasavici; její půvaby si nezadaly ani s krásou nebeských víl
99 002_000posl_RAMAJANA_192.indd 99
21.5.2015 0:02:14
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207638