Conwayová obrátila list v zápisníku. „Joanna Heffernanová,“ oznámila mi. „Joanna je mrcha. Příjemnou zábavu.“ Joanna byla jako zprůměrovaná verze všech tří ostatních dohromady. Vzhledem k pověsti, která ji předcházela, jsem čekal něco impozantního. Průměrná výška. Průměrná postava. Průměrný vzhled. Vyžehlené blond vlasy, samoopalovací krém, vytrhané obočí. Místa pro tajnosti si nevšímala. Už jen to, jak stála – bok vystrčený, brada zasunutá, obočí vytažené – mi hlásalo: Zaimponuj mi. Hlásalo: Šéf. Joanna chtěla, abych si myslel, že je důležitá. Ne. Abych uznal, že je důležitá. „Joanno,“ vstal jsem a přivítal ji. „Já jsem Stephen Moran. Díky, že jsi přišla.“ Můj přízvuk. Drrrr, projel Joanniným třídícím systémem a byl vyplivnut do nejspodnějšího kastlíku. Víčka se jí zachvěla pohrdáním. „Měla jsem na výběr? A jen tak mimochodem, mám na práci jiný věci, než hodinu tvrdnout před kanceláří, nudit se k smrti a nesmět ani s nikým mluvit.“ „To je mi skutečně líto. Nechtěli jsme tě zdržovat. Kdybych věděl, že to bude trvat tak dlouho…“ Posunul jsem k ní židli. „Posaď se.“ Cestou se kysele zatvářila na Conwayovou: Zase vy. „Takže,“ řekl jsem, když jsme se posadili. „Máme na tebe jenom pár rutinních otázek. Budeme je tu klást spoustě lidí, ale já bych rád slyšel, co si myslíš ty. Mohlo by nám to pomoct.“ Zdvořilá. Ruce sepjaté. Jako by byla královnou celého vesmíru a prokazovala nám laskavost. Joanna si mě měřila. Fádní světle modré oči, maličko vykulené. Skoro nemrkala. Konečně přikývla. Blahosklonně, jako by šlo o poctu. „Díky,“ řekl jsem. Se širokým úsměvem, jako pokorný služebník. Koutkem oka jsem viděl, jak se Conwayová pohnula, zprudka; nejspíš se jí ze mě zvedal kufr. „Jestli ti to nevadí, mohli bychom začít včerejším večerem? Mohla bys mi říct, jak probíhal, od začátku prvního samostudia?“ Joanna odvykládala znovu tentýž příběh. Pomalu a jasně, stručně, pro plebs. Ke Conwayové, která si zapisovala: „Stíháte to? Nebo mám zpomalit?“ Conwayová se na ni zeširoka zazubila. „Pokud od tebe budu něco potřebovat, dozvíš se to. To mi věř.“ „Díky, Joanno,“ řekl jsem. „To je od tebe velmi ohleduplné. A teď mi pověz: když jsi byla tady nahoře, dívala ses na Místo pro tajnosti?“ 106
001_french_512.indd 106
9.6.2015 6:11:56
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207637
„Jenom jsem tam mrkla, když jsem šla na záchod. Jenom jestli tam není něco zajímavýho.“ „A bylo?“ Joanna pokrčila rameny. „Pořád to samý. Nuda.“ Žádní labradoři, žádné kozy. „Jsou tam nějaké kartičky od tebe?“ zeptal jsem se. Rychlý pohled na Houlihanovou. „Ne.“ „Víš to jistě?“ „No ano.“ „Jenom se ptám, protože jedna z tvých kamarádek se zmínila, že dřív jsi tam pár vymyšlených kartiček dala.“ Joannin pohled zmrzl. „Kdo to říkal?“ Omluvně jsem zvedl ruce. „To ti bohužel prozradit nemůžu. Promiň.“ Joanna se kousala zevnitř do tváře a nevěřícně kroutila hlavou. Tohle si všechny odskáčou. „Pokud říkala, že jsem to dělala jenom já, tak je to lhářka. Dělaly jsme to všechny. A zase jsme je sundaly. Teda, o co vám jde? Děláte, jako by to bylo bůhvíco. Jenom jsme se bavily.“ Conwayová měla pravdu: na té nástěnce nebyly jen tajnosti, ale i lži. Dívky ji využívaly k jiným účelům, než které měla McKennaová na mysli. „A co tahle?“ strčil jsem jí fotku do ruky. Joanně klesla brada. Trhla sebou na židli. „Propána!“ zaječela. Přikryla si rukou ústa. Falešná jako pětník. Neznamenalo to nic. Někteří lidé jsou už takoví: všechno, co z nich vypadne, zní jako lež. Ne že by byli tak skvělí lháři, jenom prostě nemá smysl chtít po nich pravdu. Nemáte šanci poznat, co je skutečná faleš a co předstíraná. Počkali jsme si, až skončí. Přistihl jsem ji, jak po nás během výstupu hodila rychle pohledem, jestli to na nás udělalo dojem. „Dala jsi to na Místo pro tajnosti ty?“ zeptal jsem se. „Co prosím? No jasně, že ne! To jako nevidíte, že jsem v naprostým šoku?“ Ruku měla přitisknutou na hruď. Trochu zalapala po dechu. Conwayová i já jsme ji se zájmem sledovali. Houlihanová se napůl zvedla ze židle. Cosi brebentila. „Můžete se posadit,“ řekla jí Conwayová, aniž by se na ni podívala. „Je v pořádku.“ Joanna střelila po Conwayové jedovatým pohledem. Lapání po dechu ustalo. 107
001_french_512.indd 107
9.6.2015 6:11:56
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207637
„Ani jen tak pro zábavu?“ řekl jsem. „Na tom přece není nic špatného; nikdo po vás přece nechtěl odpřísáhnout, že tam budete dávat jenom skutečné tajnosti. Potřebujeme to jenom vědět.“ „Už jsem vám to řekla. Ne. Stačí?“ Vycouvat znamenalo přijít o příležitost bezpečně vyloučit všechny až na jednu, uslyšet, jak se zámek s cvaknutím otevírá. Joanna mě pozorovala jako hovno na podrážce. Ještě chvilku a hodila by mě do stejného kontejneru jako Conwayovou. „Samozřejmě,“ ubezpečil jsem ji. Vzal jsem si od ní fotku, schoval ji, vyřízeno. „Jen se ujišťuju. A která z tvých kamarádek to podle tebe byla?“ V Joannině oku něco chytlo a zahořelo; něco skutečného. Pobouření; vztek. Potom to zhaslo. „Hm-hm.“ Zavrtěla ukazováčkem. Nepatrný úsměv. „Žádná z nich by to tam nedala ani náhodou.“ Stoprocentní jistota. To by se neodvážily. „Tak kdo?“ „Hm, je to snad můj problém?“ „Není. Ale očividně máš přehled o všem, co se v téhle škole přihodí. Pokud stojí za to vyslechnout si něčí názor, jsi to ty.“ Spokojený úsměv, Joanna tuhle poctu přijala. Znovu mě vzala na milost. „Pokud to tam dal někdo, kdo byl ve škole včera večer, tak leda holky, co tady byly po nás. Julia a Holly a Selena a ta čtvrtá.“ „Ano? Myslíš, že ony vědí, kdo to Chrisovi udělal?“ Pokrčení rameny. „Možná.“ „Zajímavé,“ odtušil jsem a pokýval vážně hlavou. „A máš k té domněnce nějaký důvod?“ „Důkazy nemám. To je vaše práce. Jen říkám, co si myslím.“ „Ještě by mě zajímal tvůj názor na jednu věc,“ řekl jsem. „Může nám pomoct cokoli. Kdo podle tebe Chrise zabil?“ „To jako že to fakt nebyl ten správce Frantík? Teda, nevím, jak se jmenoval, takhle mu jenom všichni říkali, protože se povídalo, že jedný holce nabízel éčko za to, že mu…“ Pohled na Houlihanovou, která se začínala tvářit, jako bychom právě měli hodinu mravouky. „Teda, nevím, jestli byl úchyl nebo jenom prodával drogy, ale v každým případě je to humus. Já myslela, že víte, že to byl on, jenom nemáte dost důkazů.“ 108
001_french_512.indd 108
9.6.2015 6:11:56
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207637