Conwayová obrátila list v zápisníku. „Joanna Heffernanová,“ oznámila mi. „Joanna je mrcha. Příjemnou zábavu.“ Joanna byla jako zprůměrovaná verze všech tří ostatních dohromady. Vzhledem k pověsti, která ji předcházela, jsem čekal něco impozantního. Průměrná výška. Průměrná postava. Průměrný vzhled. Vyžehlené blond vlasy, samoopalovací krém, vytrhané obočí. Místa pro tajnosti si nevšímala. Už jen to, jak stála – bok vystrčený, brada zasunutá, obočí vytažené – mi hlásalo: Zaimponuj mi. Hlásalo: Šéf. Joanna chtěla, abych si myslel, že je důležitá. Ne. Abych uznal, že je důležitá. „Joanno,“ vstal jsem a přivítal ji. „Já jsem Stephen Moran. Díky, že jsi přišla.“ Můj přízvuk. Drrrr, projel Joanniným třídícím systémem a byl vyplivnut do nejspodnějšího kastlíku. Víčka se jí zachvěla pohrdáním. „Měla jsem na výběr? A jen tak mimochodem, mám na práci jiný věci, než hodinu tvrdnout před kanceláří, nudit se k smrti a nesmět ani s nikým mluvit.“ „To je mi skutečně líto. Nechtěli jsme tě zdržovat. Kdybych věděl, že to bude trvat tak dlouho…“ Posunul jsem k ní židli. „Posaď se.“ Cestou se kysele zatvářila na Conwayovou: Zase vy. „Takže,“ řekl jsem, když jsme se posadili. „Máme na tebe jenom pár rutinních otázek. Budeme je tu klást spoustě lidí, ale já bych rád slyšel, co si myslíš ty. Mohlo by nám to pomoct.“ Zdvořilá. Ruce sepjaté. Jako by byla královnou celého vesmíru a prokazovala nám laskavost. Joanna si mě měřila. Fádní světle modré oči, maličko vykulené. Skoro nemrkala. Konečně přikývla. Blahosklonně, jako by šlo o poctu. „Díky,“ řekl jsem. Se širokým úsměvem, jako pokorný služebník. Koutkem oka jsem viděl, jak se Conwayová pohnula, zprudka; nejspíš se jí ze mě zvedal kufr. „Jestli ti to nevadí, mohli bychom začít včerejším večerem? Mohla bys mi říct, jak probíhal, od začátku prvního samostudia?“ Joanna odvykládala znovu tentýž příběh. Pomalu a jasně, stručně, pro plebs. Ke Conwayové, která si zapisovala: „Stíháte to? Nebo mám zpomalit?“ Conwayová se na ni zeširoka zazubila. „Pokud od tebe budu něco potřebovat, dozvíš se to. To mi věř.“ „Díky, Joanno,“ řekl jsem. „To je od tebe velmi ohleduplné. A teď mi pověz: když jsi byla tady nahoře, dívala ses na Místo pro tajnosti?“ 106
001_french_512.indd 106
9.6.2015 6:11:56
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207637