„A jak se vám podařilo objevit klíč?“ Mudrcova otázka mi vstřelila šíp přímo do srdce. A je to tady. Jsem v háji. Nevím. Neznám. Nic. Proběhla mnou vlna zoufalství, a i kdyby nebylo takové vedro, asi bych se zpotila. Tak a do boje, Karol. Musíš to zamluvit... JE TO TEDY HRA. Musíš splnit, musíš uhádnout, jinak nemáš šanci. Žádné pitomce mezi sebou nechtějí. Zamluvit, nějak to zamluvit. „Ó, tak to bylo těžké…,“ záměrně jsem protahovala slova, hlava rotovala na plné obrátky, touha tu zůstat byla jedinečným motorem. „Trvalo mi pár dnů…,“ pokračovala jsem, „co pár dnů, pár nocí…“ Vzpomněla jsem si na Lukášovy zápisky, no teď nemůžu vybalit vlastní neschopnost s tím, že jsem klíč opsala od svýho kluka, kterýho tady vlastně hledám. „Víte, už jsem skoro začala pochybovat o své inteligenci. Manaus, koho by to napadlo, že?“ (Chlápek stále nebyl spokojenej, chtěl něco víc – chtěl něco slyšet.) „Manaus – jméno města, kde to všechno začne…, to kapa de čúva… byl oproti tomu jednoduchý úkol…“ V té vteřině mi prolétl hlavou útržek vzpomínky na grafickou podobu Lukášovy poznámky, vždycky měl přece napsáno první písmeno velké a za tím kus slova, a pod tím další, jakoby začátky slov… „První písmeno velké – jako začátky slov…,“ (opakovala jsem intuitivně – HOP nebo TROP): „eM a A a eN a A a U a eS…“ CHLAP ZABRAL!!! To bylo to, co chtěl slyšet! Velká písmena, začátky slov. Usmál se. A já se roztekla štěstím jako máslo. „Ano, Manaus, klíčem ke všemu je Manaus. Skvělej nápad,“ dodala jsem ještě, šťastná a zpocená – a plná hrůzy, aby nepřišla ještě další zákeřná otázka. „Už jsem se bál, že vám to někdo prozradil. To bych vás musel obratem poslat zpátky domů. Neboť v tom případě byste tu neměla co dělat. I přes váš úspěch v terénu,“ řekl chlap s naprostým klidem. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207622
On by mě opravdu poslal domů! Asi bych tím pádem nepatřila k vyvoleným. Jaké já měla brutální štěstí, že si Lukyn poznamenal ten systém, který odhalil. „V terénu?“ vyjelo ze mě. (Jejejejej, drž tlamu, Karol, co když máš vědět, co je to terén.) „Myslím tím vaši capa de llúvia, ta už byla spíše zábavná, nemýlím-li se?“ Usmála jsem se, pokývala hlavou a znovu si řádně lokla vody. Připadala jsem si jako u výslechu. „Asi to na vás působí jako výslech.“ (Zpropadenej mudrc, jasně že čte myšlenky. Doufám, že si nevychutnával všechny moje strategické lži a že mi to později neosladí.) „Ale jedná se pouze o drobný vstupní pohovor. To víte, na naše místo se dostanou jen výjimeční lidé. Inteligentní, odvážní, investigativní, fyzicky zdatní, zdraví a odhodlaní. Lidé, kteří dokáží sledovat svůj cíl. A koncentrovat se na něj. Schopnost koncentrace a odhodlání jsou zde, v našem společenství, dvě z nejdůležitějších hodnot.“ On mě přijme, ón měěě přííjmééé. Jsem u cíle a Lukáš je tady, to je jasné. Přesně tahle hra by mu vyhovovala. I když o jeho odhodlání dost pochybuju, spíš to byla touha po dobrodružství. Nemám mu co vyčítat, mě sem zase přivedla láááska, no zní to jako klišé. Sama, bez důvodu bych se do amazonské džungle nevydala. „Byla to všechno v podstatě šťastná náhoda…,“ vypadlo ze mě. „Náhody neexistují, Karolíno. Toho si tady všimnete. Tak, a teď k praktičtějším věcem…“ Muž, který se jmenoval na A, nezměnil výraz obličeje. Jeho klid byl neuvěřitelný. A věci, které naznačoval, zněly zkrátka fantasticky. Tohle bylo stoprocentně šamanský středisko a vychovávali zde budoucí šamany nebo to byl buddhistickej kemp nebo Toltékové nebo já nevím co. Znělo to všechno famózně. Neřeknu ANI SLOVO o tom, že hledám Lukáše. To by bývala byla ta největší pitomost, co bych mohla udělat. Vypakovali by mě „straight away“. Pokud tu je, tak ho najdu.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207622
Snesla jsem se z mráčku na zem a zaposlouchala se do mudrcovy přednášky. „Tedy, zopakuji ještě jednou. Jmenuji se Amyntas. Prosím, vyslovte si to dvakrát třikrát, ať už se nikoho nemusíte ptát,“ vybídl mě. „Amyntas, Amyntas, Amyntas,“ poslušně jsem opakovala. Musím si to narvat do hlavy, všechno, co teď řekne, si musím narvat do hlavy. Holka, koncentruj se. Jeho hlas byl hluboký a hypnotický, vždyť říkám, jako pohlazení. A-myn-tas. „Teď po vás chci, abyste zapomněla na vaše občanské jméno. Po dvakrát devět dní se budete jmenovat VOULOMAGA.“ Jé, to je ale vošklivý, pomyslela jsem si zklamaně. Ale co, mohla jsem se taky jmenovat Belhavá vlčice nebo tak… „Zapamatujte si to, prosím. Vyslovte své jméno.“ „Voulomaga.“ „Ještě jednou, prosím.“ „Voulomaga… Voulomaga.“ Upřímně řečeno, když se to jméno vyslovilo s patřičně tajemným nádechem, znělo krásně. Bylo libozvučné, hluboké, mělo v sobě cosi mystického, jako amazonská čarodějnice. Usmála jsem se. Mudrc, tedy Amyntas, to zaregistroval: „Je to krásné jméno, že? Libozvučné. A tajemné.“ Pokusila jsem se o vtip: „A nemohla bych si třeba vybrat jméno sama?“ „Moje milá, buď se podvolíte našim pravidlům, nebo zde nebudete. Tak to je. Vy jste přišla, abyste naplnila své poslání, my jsme zde od toho, abychom vám ukázali, jak žijeme, abychom vám předali něco z toho, co umíme, a abychom vás očistili. Budete se dívat, budete poslouchat, vnímat, pozorovat, učit se, účastnit se některých aktivit, ale budete plně respektovat několik základních pravidel, která vám teď vyjmenuji. Mohu?“ A jéje, mudrc byl značně asertivní, s takovou elegancí mě ještě nikdo neusadil. „Promiňte, pane.“
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207622