„A jak se vám podařilo objevit klíč?“ Mudrcova otázka mi vstřelila šíp přímo do srdce. A je to tady. Jsem v háji. Nevím. Neznám. Nic. Proběhla mnou vlna zoufalství, a i kdyby nebylo takové vedro, asi bych se zpotila. Tak a do boje, Karol. Musíš to zamluvit... JE TO TEDY HRA. Musíš splnit, musíš uhádnout, jinak nemáš šanci. Žádné pitomce mezi sebou nechtějí. Zamluvit, nějak to zamluvit. „Ó, tak to bylo těžké…,“ záměrně jsem protahovala slova, hlava rotovala na plné obrátky, touha tu zůstat byla jedinečným motorem. „Trvalo mi pár dnů…,“ pokračovala jsem, „co pár dnů, pár nocí…“ Vzpomněla jsem si na Lukášovy zápisky, no teď nemůžu vybalit vlastní neschopnost s tím, že jsem klíč opsala od svýho kluka, kterýho tady vlastně hledám. „Víte, už jsem skoro začala pochybovat o své inteligenci. Manaus, koho by to napadlo, že?“ (Chlápek stále nebyl spokojenej, chtěl něco víc – chtěl něco slyšet.) „Manaus – jméno města, kde to všechno začne…, to kapa de čúva… byl oproti tomu jednoduchý úkol…“ V té vteřině mi prolétl hlavou útržek vzpomínky na grafickou podobu Lukášovy poznámky, vždycky měl přece napsáno první písmeno velké a za tím kus slova, a pod tím další, jakoby začátky slov… „První písmeno velké – jako začátky slov…,“ (opakovala jsem intuitivně – HOP nebo TROP): „eM a A a eN a A a U a eS…“ CHLAP ZABRAL!!! To bylo to, co chtěl slyšet! Velká písmena, začátky slov. Usmál se. A já se roztekla štěstím jako máslo. „Ano, Manaus, klíčem ke všemu je Manaus. Skvělej nápad,“ dodala jsem ještě, šťastná a zpocená – a plná hrůzy, aby nepřišla ještě další zákeřná otázka. „Už jsem se bál, že vám to někdo prozradil. To bych vás musel obratem poslat zpátky domů. Neboť v tom případě byste tu neměla co dělat. I přes váš úspěch v terénu,“ řekl chlap s naprostým klidem. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207622