stráž Cvalík, vpravo se šoural jeho osobní stráž Špunt, trochu vzadu se šouralo jeho špatné svědomí Kristýnka. „Vilíku, Vilíku!“ kárala ho paní učitelka. „Nejen, že nepíšeš domácí úkoly, ty ještě navíc rozbíjíš okna. Copak to se dělá?“ „Prosím, paní učitelko,“ Vilík opravdu řekl „prosím paní učitelko“, protože když se rozbije okno, nedá se říkat „sím pančelko“. Při rozbitém okně se musí mluvit spisovně a slušně: „Prosím, paní učitelko, když ten špaček letěl a letěl, a nedal se zastavit. Já ho opravdu chtěl zastavit, ale on se nedal.“ „On se opravdu nedal,“ hučelo to temně někde z místa, kde stál Cvalík. „Nedal se zastavit,“ hučelo to temně někde z místa, kde stál Špunt. „Prosím, paní učitelko, on už to víckrát neudělá,“ znělo jasně z místa, kde stála Kristýnka. Když je již jednou paní učitelka paní učitelka, zná své svěřence jako vlastní boty. Bodejť by paní učitelka neznala Kristýnku Nevrlou. A začalo jí být Vilíka tak trochu líto. Okno neokno, tolik si přece jen nezasloužil. „Nedá se nic dělat, Vilíku, budeš po škole. A to okno samozřejmě necháš spravit.“ „Prosím, ano, paní učitelko.“ Vilík si oddechl a začal sbírat střepy. Cvalík a Špunt mu začali pomáhat a kupodivu dokonce i Kristýnka klekla na kolena, aby dosáhla na kus skla, který zaletěl pod poličku s knížkami. A jak tak klečela vedle Vilíka, koutkem pusy spíš sykla než šeptla: „Umíš lepit sklo?“ Ta tichá otázka způsobila, že Cvalík a Špunt se horlivě činili a sbírali střepy, že si Kristýnka seděla na patách a upřeně zírala na Vilíka a že Vilík si seděl na patách a zíral někam do prázdna. Opravdu! Umí lepit sklo? Paní učitelka zírala rovněž. Co se to asi s těmi dětmi stalo? Že by je někdo uhranul? Proč tam tak nehybně sedí a zírají? Kdyby tak věděla, že Vilík, ten Vilík, který nedávno neuměl napsat máma má maso, si sám pro sebe právě pořádá kurs chemie, že si spojuje křemík se sodíkem, aby mu z toho vyšlo sklo, že to dělá proto, aby mohl Kristýnce šeptnout odpověď: „Jo!“ Ani mu to nepřipadalo divné, že umí lepit sklo. Vždyť na tom nic není. Vzít křemík, to je kdejaký kus kamene, vzít sodík, to je kdejaká špetka soli, dát je dohromady, a mít sklo. Ano, umí slepit sklo. „Tak vidíš,“ šeptla Kristýnka vítězně.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207538