slavnému Vladu Tepešovi nabodávat na kùly jeèící mohamedánskou chátru, jsem takové pocity dávno pohøbil hluboko pod hustou sítí jizev. Krev mi burácela vzrušením a touhou po zabíjení. A ta touha byla brzy nasycena, proto e Tomorym vedená jízda rychle pøekonala úval a zaèala stoupat na dìlostøelbou rozryté úboèí. Vzápìtí jsme jako elezná lavina vpadli mezi zmatené a potrhané šiky pìšákù. Na rozdíl od Ludvíka, který do èela svého vojska poslal nejlepší mu e, Sulejmanùv pøedvoj tvoøili mizerní pìšáci z Rumélie – podrobených provincií v Albánii, Øecku, Bulharsku. Jejich tìla jsme promìnili v kaši z masa, støev a rozdrcených kostí a konì tu bøeèku zadupali do bláta. Mé dlouhé kopí pøipíchlo k zemi jednoho z velitelù útoku, nechal jsem døevec v tom zmítajícím se švábovi a vzápìtí u má eleznou rukavicí chránìná pìst svírala dlouhý topor bojové sekery, mé vìrné dru ky v mnoha krvavých støetech. Støídal jsem údery štítem na levaèce a masivní široèinou v pravaèce, a klestil si tak cestu zmatenými tureckými houfy. Zbroj mého konì byla brzy pokryta smìsí krve, bláta a mozkù. Mí rytíøi se øítili za mnou a rubali všechno, co mi uniklo. Tomoryho jízda rozèísla èelo tureckého vojska, stejnì jako poletující arcibiskupùv Turkobijce pùlil jednu mohamedánskou lebku za druhou. Za jezdci se do krvavého prùseku nahrnul uherský pìší støed a trhlinu ještì rozšíøil. Stoupali jsme na vršky a vypadalo to, e nás nemù e nic zastavit. Turecké oddíly se obracely na útìk. Tomory, zbroj zašplíchanou blátem a tureckou krví, vyslal jezdce se zprávou králi, aby okam itì vyrazil s druhým vojem rytíøù a pøipojil se k drtivému postupu. Zdálo se mu – a nám všem s ním –, e vítìzství je na dosah. Jenom e pak se ukázalo, e èíše Bo í pøíznì není bezedná. Dokonce i déš zhoustl a nebe zatáhla temnìjší mraèna, jako by se Všemohoucí nechtìl dívat na to, co bude následovat. Jakmile jsme dosáhli vrcholu úboèí a pøed námi se rozprchly poslední zbytky rumélských šikù, spatøili jsme skrz úzká hledí pøileb to, co nás èekalo na návrší. „Pro lásku Bo í…“ Tìch dìl bylo snad ètyøikrát víc ne našich – pøinejmenším tøi stovky. Všechna byla spojená øetìzy, èím vznikla jakási elezná hradba. A za tou impozantní øadou vyèkávajících hlavní èíhaly houfy janièárù, nejobávanìjších èlenù Sulejmanovy armády. Byli to rovnì pìšáci, ale ne jako ta lùza vyslaná do prvního voje – tito byli skvìle vycvièení, vychovaní ve víøe, e zabíjení nepøítele je jediným smyslem ivota, oddaní
97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207396