„Mrzí ho,“ řekl komorník, „že vám je koupil někdo jiný, a navíc ještě právě on, váš nejlepší přítel. Jemu se asi nic takového nikdy v životě nestalo. Jemu nekoupila dárek snad ani dívka. Snad ho popudilo i tohle. A pokud jde o ten zákaz, o ten Istanbul a Izmir…“ „Vůbec si myslím,“ řekl náhle Viki z křesla a prudce se narovnal, jako by v něm něco nečekaně propuklo, co v sobě dlouho skrýval, „vůbec si myslím, že je to zásah do osobní svobody. Že je to ničení života a vůbec velká hrubost!“ Viki byl bledý, jednou rukou se dotýkal čela, jako by ho hlava rozbolela ještě více, a jeho jasné šedé oči obestřel stín. Komorník byl klidný, ale jeho tvář jaksi ještě ztuhla. Hleděl chvilku k oknu, za nímž poletoval snížek, a pak naznačil Vikimu, aby se zase posadil. „Snášejte to klidněji,“ řekl, když Viki už zas seděl v tmavém křesle, „obrňte se zatím trpělivostí. Trpělivý člověk snese leccos, z čeho by se jinak zhroutil. Myslete si své a pamatujte, že jednou přijde váš čas, jako přišel čas vašeho bratra.“ „Ale kdy,“ řekl Viki, „kdy to bude, já odsud nemůžu prchnout jako on, já musím zůstat v městě. Nemůžu s Barrym všechno přetnout, nedokážu už ani nejet do toho Turecka. Kdybych se tak…“ Viki se náhle v křesle trochu probral, i bledost ustoupila z jeho tváře a jeho zrak na chvíli utkvěl na okně, „kdybych se tak nastěhoval k Piretům! Jistě by pro mě pokoj měli, mají obrovskou vilu, to by byl asi malér. Co by asi dělal, kdybych mu utek a nastěhoval se k Piretům?“
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207371