„Mrzí ho,“ řekl komorník, „že vám je koupil někdo jiný, a navíc ještě právě on, váš nejlepší přítel. Jemu se asi nic takového nikdy v životě nestalo. Jemu nekoupila dárek snad ani dívka. Snad ho popudilo i tohle. A pokud jde o ten zákaz, o ten Istanbul a Izmir…“ „Vůbec si myslím,“ řekl náhle Viki z křesla a prudce se narovnal, jako by v něm něco nečekaně propuklo, co v sobě dlouho skrýval, „vůbec si myslím, že je to zásah do osobní svobody. Že je to ničení života a vůbec velká hrubost!“ Viki byl bledý, jednou rukou se dotýkal čela, jako by ho hlava rozbolela ještě více, a jeho jasné šedé oči obestřel stín. Komorník byl klidný, ale jeho tvář jaksi ještě ztuhla. Hleděl chvilku k oknu, za nímž poletoval snížek, a pak naznačil Vikimu, aby se zase posadil. „Snášejte to klidněji,“ řekl, když Viki už zas seděl v tmavém křesle, „obrňte se zatím trpělivostí. Trpělivý člověk snese leccos, z čeho by se jinak zhroutil. Myslete si své a pamatujte, že jednou přijde váš čas, jako přišel čas vašeho bratra.“ „Ale kdy,“ řekl Viki, „kdy to bude, já odsud nemůžu prchnout jako on, já musím zůstat v městě. Nemůžu s Barrym všechno přetnout, nedokážu už ani nejet do toho Turecka. Kdybych se tak…“ Viki se náhle v křesle trochu probral, i bledost ustoupila z jeho tváře a jeho zrak na chvíli utkvěl na okně, „kdybych se tak nastěhoval k Piretům! Jistě by pro mě pokoj měli, mají obrovskou vilu, to by byl asi malér. Co by asi dělal, kdybych mu utek a nastěhoval se k Piretům?“
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207371
„Nebylo by to šťastné,“ zavrtěl komorník hlavou, aniž hnul trupem, „přišel by si tam pro vás a udělal by peklo.“ „A kdyby mě sám vyrazil z domu?“ řekl náhle Viki a usmál se jako člověk, který nečekaně přijde na něco velkého, „co pak? Pak by si pro mě k Piretům přijít nemohl, když by mě předtím sám vyrazil.“ A tu se komorník stroze usmál a zvýšeným, avšak tichým hlasem řekl: „Teď jste, pane Viki, přišel k podstatě věci. Nejsem to já, kdo vám to zjevil, přišel jste na to sám a to je dobře.“ A komorník se žertovně rozhlédl pracovnou, jako by pátral po strašidlech, a řekl: „Kdyby vás vyhnal z domu, a vy jste odešel k Piretům, nemohl by si pro vás k nim přijít jinak než jako poražený. A v tom by byla vaše síla. Vaše síla spočívá v tom, že na vás nemá sankce. On vám může přikazovat, zakazovat, ale za neuposlechnutí vás může trestat jenom hrozbami. Může vám zakázat ten Istanbul a Izmir, ale když vy přesto pojedete, nemůže vás ani žalovat, ani odsoudit do kriminálu a ani…“ komorník se lehce předklonil a řekl: „ani vyhnat z domu. Víte, co by to bylo, kdyby se rozneslo, že pan vrchní kriminální rada Heumann vykázal vlastního syna z domu? Odchod vašeho bratra mohl zahladit, pan Mart skončil vysokou školu, našel si místo jinde, ale vy ještě studujete. Pane Viki…“ řekl komorník za chvíli – bledost z Vikiho tváře zmizela už úplně a náhle nebylo ani stop po bolesti hlavy – „pane Viki! V životě narážíme na zákazy, kterých je třeba dbát. K nim patří třeba zákazy, které plynou z dobrých zákonů. Nesmí se podvádět, 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207371
šidit, krást, křivě přísahat, nesmí se druhému ublížit na těle… ač na to, když se ublíží na duši, paragraf není… nesmí se zakládat ohně. Jsou však i zákazy, které jsou špatné, víte, už svou podstatou. Jsou to ty, které škodí člověku na těle a duši, a těch není třeba dbát. Jako mohou být nemravné některé rozkazy, tak mohou být nemravné některé zákazy. Budete ještě, pane Viki…“ komorník ukázal na stůl, „studovat ty desky…?“ K polednímu přepadla Vikiho jakási tíseň. Přidala se k únavě, kterou stále cítil, a spolu s ní ho přiměla, aby si na chvilku lehl. Ležel na gauči ve svém pokojíku s rukama za hlavou, jeho tvář byla pokryta stínem a jeho šedé oči znehybnělé. Upřeně hleděl na strop, chvílemi vyndával levici zpod hlavy a hleděl na své krásné zlaté hodinky, jeho myšlenky přebíhaly od jedné věci k druhé. Myslil na desky – dokumenty o vraždách, které si dopoledne prohlížel, a myslil přitom na Hoffmanna a na návštěvy bídných krčem. Myslil na záhadného Anatola Brikcia, o němž neví, proč ho policie podezřívá, a na toho Sebetaniho, u něhož Brikcius dva dny bydlil. Myslil na zákaz prázdninové cesty a vybavil si slova komorníka, všechno, co mu dnes komorník řekl. Ale nejvíc myslil na Barryho. V poledne měli být Piretovi na místě, v horském lázeňském městečku, aby si prohlédli hotel, kde měli trávit vánoce, večer měli být už zase doma. Chmury chvílemi bledly a slábly a v okamžicích, kdy si Viki uvědomil, že se zítra s Barrym sejde a do toho Istanbulu a Smyrny pojede, ať se děje cokoliv, mizely úplně. Když šel v poledne do kuchyně, chmury byly tytam, zůstávala stále jen ta únava. Obědval málo. Polévku si 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207371