a fotolýzy. K nedestruktivním metodám odstranění ED z vodného prostředí patří koagulace-flokulace např. s FeCl3, adsorpce na aktivní uhlí a různé membránové techniky, jako je nanofiltrace či reverzní osmóza. Většina popsaných metod vykazuje velmi vysoký degradační potenciál, ale jejich vysoká cena z nich činí nástroje zpravidla jen pro úpravu pitné vody.
DEGRADACE NA ČOV Jako nejlevnější a technologicky dostupná biologická metoda odstranění organopolutantů je použití aktivovaného kalu, který je běžně používán jako součást ČOV pro velká města. V případě mikropolutantů však není tento proces zcela účinný (Johnson a Sumpter, 2001) a v řadě případů je také nutno zohlednit snížení dostupnosti organopolutantů vazbou na matrici vlivem lipofilního charakteru některých látek. Afinita látek vůči částicím kalu bývá definována jako koeficient sorpce Kd. Clara a kol. (2004) stanovili, že sorpce na částice je stěžejní u látek, jejichž hodnota log Kd se pohybuje nad hodnotou 4. Naopak u látek s log Kd menší než 2 lze sorpci zanedbat. Pro E1, E2 a EE2 se hodnoty log Kd pro aktivovaný kal pohybují v rozmezí od 2,88 (EE2), 2,84 (E2), 2,6 (E1) (Clara a kol., 2004; Andersen a kol., 2005), takže předpokládaná sorpce látek na kal je 50–75 %. Některé práce uvádějí sorpci estrogenů na pevné matrice jako nepodstatnou část jejich odstranění v porovnání s jejich biodegradací – např. Andersen a kol. (2005) uvádějí pouze 5% sorpci látek na čistírenský kal, Janex-Habibi a kol. (2009) uvádějí méně než 10% sorpci – jiné práce naopak tomuto procesu přikládají velký význam (Ying a kol., 2002; Lei a kol., 2009). Johnson a kol. (2005) porovnávali přítomnost estrogenů a nonylfenolu na 17 různých evropských ČOV. ČOV, které zahrnovaly pouze primární čistění, měly nejnižší schopnost odstranit ED, resp. na odtocích byl detekován vzrůst koncentrace (odtok 35 ng/l E1, přítok 13 ng/l E1). ČOV, zahrnující aktivovaný kal jako sekundární čisticí proces, prokázaly 82–90% účinnost odstranění E1, mimo jednoho případu, kdy došlo k poklesu pouze z 54 %. Velmi účinné v odstranění E1 se ukázaly být ČOV zahrnující techniku umožňující promíchávání a oxidaci kalu (89–99 %) a taktéž kombinaci biologického filtru s aktivovaným kalem (99 %). Autoři detekovali E2 v odtoku ČOV pouze v 6 případech ze 17 a koncentrace se pohybovala v rozmezí 0,7–5,7 ng/l, s výjimkou ČOV s primárním čištěním, kde koncentrace dosáhla 13 ng/l. Nonylfenol byl detekován na odtoku 14 ČOV v rozmezí 0,05–2,3 µg/l. EE2 má oproti přirozeným hormonům nižší rozpustnost ve vodě, vyšší odolnost vůči bakteriálnímu rozkladu a vyšší estrogenní aktivitu. Gabet-Giraud a kol. (2010) srovnávali degradační účinnost různých typů ČOV vůči organopolutantům. Až 70% odstranění EE2 bylo popsáno u ČOV zahrnujících pevný bioreaktor s vodnou fází a dlouhou retenční dobou. Baronti a kol. (2000) – 98 –
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207321