Zdeněk Žemlička a těžce dopadl tváří k zemi. Převalil se na hřbet, ale to bylo poslední, čeho byl schopen. Kroana nad ním stála, prudce oddychujíc. Díval se na ni a ve tváři už měl jenom bolest. Cosi se v ní zlomilo. „Dobít! Dobít!“ řval dav bez ohledu na to, zda se jednalo o Markomany či Kvády. „Držte huby!“ zaječela na ně a poklekla k umírajícímu. „No tak mě doraž,“ zasténal a z úst mu vytékal tenký pramének krve. „Ne,“ šeptla a přitáhla si jeho hlavu do klína. „Zabij mě,“ úpěl tiše. „Chci ze… zemřít jako bojovník.“ Zavrtěla hlavou. Dav kolem pomalu umlkal a zaraženě civěl na neobvyklou scénu. „Umřeš jako člověk,“ řekla konejšivě. „Máš doma ženu?“ „A… ano.“ „Kdybys umíral ve svém domě, držela by tě také tak, že?“ „A… no.“ Bolest v jeho obličeji pomalu ustupovala. Oči se mu kalily stále více, avšak usmíval se. Hladila ho po vlasech, lehounce a něžně. Víčka se mu zavřela, ale jeho dech svědčil o tom, že dosud žije. „Jsi velký válečník,“ šeptala tak tichounce, že to mohl slyšet jenom on. „Nestyď se za to, že jsem tě porazila. Nevyčítej si, že tě zabila žena. Já nejsem člověk. Jsem lesní bytost. Ty jediný z lidí ses mi vyrovnal.“ Pak už měl v obličeji pokoj. Že zemřel, poznala jen podle toho, že srdce přestalo bít a dech se ztratil. Teprve nyní vstala a předstoupila před tribunu. Dívala se přímo na Tudra. 98
Vlčice_tisk.indd 98
3. 4. 2015 8:19:39
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207300
Vlčice „Kdo je vítěz?“ zeptala se. „Ty,“ řekl vládce Kvádů. „Ženo, neviděl jsem nikoho bojovat jako tebe. Dobyla jsi Marobudovi vládu. Muži! Od této chvíle je král Markomanů i králem Kvádů. Bojujte za něho jako dříve za mne. Poddávám se mu.“ Kroana pohlédla na Marobuda. A náhle pochopila, že kdyby zvítězil Ariovalda, markomanský vladař by se nepoddal. Co by z toho vzešlo, se neodvážila domyslet. Marobud posunul svíci tak, aby viděl Kroaně do tváře. Seděla na druhé straně stolu zcela nehybně, očekávajíc jeho slova. Sama mu neměla co říci, ale co cítí doopravdy, nedala najevo ani hnutím brvy. Dlouho si ji prohlížel, zpola zvědavě a zpola chtivě. Přesto neudělal nic, čím by dal najevo svou touhu. Poprvé v životě potkal ženu, vůči níž cítil silný respekt. „Jsi krásná,“ šeptl přidušeně. Neodpověděla. „Místo na mém loži a na trůnu je už dlouho prázdné,“ pokračoval rozechvělým hlasem. „Jsem sám. A ty… ty jsi tak… tak nádherná. Nechtěla bys… netoužíš být královnou? Zahrnul bych tě zlatem, oblékl bych tě do těch nejkrásnějších šatů a…“ Natáhl paži a jeho prsty se lehounce dotkly dívčiných černých kadeří. „Chtěl bych… chtěl bych tě obejmout a líbat, milovat se s tebou, ale… ne… netroufám si. Vím, že jsi silná, jenže tím to není. Já… asi tě miluji,“ řekl nešťastně. Mlčela a její výraz byl jako z kamene. „Řekni aspoň něco,“ žadonil. „Já tě nemiluji,“ odvětila lhostejně. 99
Vlčice_tisk.indd 99
3. 4. 2015 8:19:39
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207300
Zdeněk Žemlička Stáhl ruku zpět a z úst mu unikl zklamaný povzdech. „Pořád budu doufat. Byla by z tebe dobrá královna. Po tvém boku bych byl nejšťastnější muž na světě.“ „Možná,“ přikývla a lehce se usmála. „Já bych asi spokojená nebyla, králi. Jsem bojovnice. Takovou mě bohové udělali. Buď s tím srozuměn. Dám ti svůj meč, ne však tělo.“ Zasmál se. Trochu nervózně. „Na tebe se nelze zlobit, Kroano. Řekni, co si přeješ za své vítězství?“ Povstala. „Jen tři dny volna,“ odpověděla. Přikývl. Uklonila se a odcházela. Cosi jí nedalo a ve dveřích se trochu pootočila. Zdálo se jí to, anebo měl Marobud v očích slzy?
100
Vlčice_tisk.indd 100
3. 4. 2015 8:19:39
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207300