Zdeněk Žemlička a těžce dopadl tváří k zemi. Převalil se na hřbet, ale to bylo poslední, čeho byl schopen. Kroana nad ním stála, prudce oddychujíc. Díval se na ni a ve tváři už měl jenom bolest. Cosi se v ní zlomilo. „Dobít! Dobít!“ řval dav bez ohledu na to, zda se jednalo o Markomany či Kvády. „Držte huby!“ zaječela na ně a poklekla k umírajícímu. „No tak mě doraž,“ zasténal a z úst mu vytékal tenký pramének krve. „Ne,“ šeptla a přitáhla si jeho hlavu do klína. „Zabij mě,“ úpěl tiše. „Chci ze… zemřít jako bojovník.“ Zavrtěla hlavou. Dav kolem pomalu umlkal a zaraženě civěl na neobvyklou scénu. „Umřeš jako člověk,“ řekla konejšivě. „Máš doma ženu?“ „A… ano.“ „Kdybys umíral ve svém domě, držela by tě také tak, že?“ „A… no.“ Bolest v jeho obličeji pomalu ustupovala. Oči se mu kalily stále více, avšak usmíval se. Hladila ho po vlasech, lehounce a něžně. Víčka se mu zavřela, ale jeho dech svědčil o tom, že dosud žije. „Jsi velký válečník,“ šeptala tak tichounce, že to mohl slyšet jenom on. „Nestyď se za to, že jsem tě porazila. Nevyčítej si, že tě zabila žena. Já nejsem člověk. Jsem lesní bytost. Ty jediný z lidí ses mi vyrovnal.“ Pak už měl v obličeji pokoj. Že zemřel, poznala jen podle toho, že srdce přestalo bít a dech se ztratil. Teprve nyní vstala a předstoupila před tribunu. Dívala se přímo na Tudra. 98
Vlčice_tisk.indd 98
3. 4. 2015 8:19:39
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207300