Svět orientalistů
99
v ní viděl téměř „kalašnikov závěru raného novověku“. Předovka Brown Bess sloužila relativně dobře na západních bojištích proti sevřeným řadám protivníka, ale v afghánských horách měli místní bojovníci vybavení vesměs archaickými zbraněmi zvanými jezails s dlouhou hlavní a delším dostřelem výhodu. Někteří autoři proto označují afghánské střelce vzdorující britské invazi za „Búry počátku viktoriánské éry“ (David 2007, 26). V neděli 10. března 1839 vstoupily britské ozbrojené síly v čele s Willoughbym Cottonem s početným doprovodem do Bolanského průsmyku, brány jižního Afghánistánu. Následovaly je Keanovy bombajské oddíly a Šudžovy sbory. Randžít Singh se z tažení kvůli nemoci omluvil. Obě britské armády se spojily a 9. dubna vytáhly proti Kandaháru, který bez odporu obsadily 25. dubna 1839. Afghánci nicméně neprojevovali při pohledu na Šáha Šudžu příliš velké nadšení. Britští vojáci strávili v Kandaháru dva měsíce. Teprve 29. června 1839 se kolony červenokabátníků a sipáhíů s množstvím civilistů vydaly na pochod k mohutně opevněné Ghazně, kterou střežily tři tisíce mužů vedení Dóstovým synem Hajdarem Chánem. John Keane rozhodl vzít pevnost za podpory dělostřelectva ztečí. Oproti očekávání se Ghazny 21. července 1839 během prvního výpadu zmocnil. Britové ztratili asi dvě stě mužů, Afghánci přibližně tisíc (David 2007, 32). Pád údajně „nedobytné“ Ghazny znamenal těžkou ránu Dóstovu režimu, jehož představitelé začali vzápětí jednat o míru. Padl návrh, že Dóst odstoupí v Šudžův prospěch výměnou za úřad vezíra. Šudža odmítl (David 2007, 33). Britské pluky se blížily ke Kábulu. Afghánský odpor se rozplýval. Dóst Muhammad, který si uvědomil bezvýchodnost situace, opustil se svými věrnými hlavní město. V prosinci 1839 se Britům vzdal a byl převezen do indického exilu. Ve středu 7. srpna 1839 vstoupil generál Keane a Šáh Šudža do ztichlých kábulských ulic. Prakticky nikdo staronového vládce nevítal. Britové nicméně měli pocit, že potvrdili příslušnost Afghánistánu do své sféry vlivu. Na jaře téhož roku řekl ministerský předseda lord Melbourne mladé královně Viktorii, že probíhá „velká válka“, jež určí, kdo bude pánem Východu, zda Rusko či Velká Británie (David 2007, 35). Britské okupační jednotky, které hodlaly setrvat v zemi, dokud nebude Šudžův režim stabilizován, se usadily v pevnosti Bala Hissar ležící necelé dva kilometry od severovýchodního okraje města. Navzdory Dóstově kapitulaci však mnozí domorodci vedení emírovým synem Akbarem Chánem pokračovali v odporu a přepadali karavany a pocestné mezi Kandahárem a Ghaznou. Generála Willoughbyho Cottona vystřídal ve velení téměř šedesátiletý William George Keith Elphinstone, bratranec bombajského guvernéra, který velel třiatřicátému pěšímu pluku v bitvě u Waterloo. Další bojové zkušenosti ale postrádal, trpěl zdravotními problémy a mise se ujal pouze neochotně (David 2007, 42–43). William Elphinstone byl nicméně po příjezdu do Kábulu 30. dubna 1841 znepokojen nedostatečnými obrannými opatřeními a snažil se o sjednání nápravy.
Triumf_rasismu_2015.indd 99
12.5.2015 15:05:39 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207285