V další hodině se ukázalo, že rozhovory před obrázkem zavražděné dívky měly mnohem psychotičtější charakter, než jsem dosud myslel. Pacientka fantazírovala, že tato dívka otevřela oči a skutečně s ní mluvila. S důrazem na fantazijní charakter tohoto prožívání jsem se zeptal, koho tato dívka – nazývejme ji zde Juliette – pro ni představuje, a připomněl jsem jí, že krátce před porodem dcery, kdy ještě nevěděla, jestli chce dítě přivést na svět nebo chce raději spáchat sebevraždu, podobným způsobem mluvila se svou matkou. Tehdy si rovněž nebyla jistá, jestli má živé fantazie nebo jestli se jí matka fyzicky zjevila. Barva Juliettiných očí jí však připomínala mě, což jí i mně ukázalo, nakolik byly rozhovory s Juliettou terapeuticky důležité, protože podle jejího názoru bylo terapie „příliš málo“, a jak tento fantazijní pohled nahrazoval můj pohled, který teď na pohovce postrádala. Po krátkodobém zklidnění šlo už o několik hodin později zase o život a smrt, konkrétně o dítě jednoho kolegy, které by ze vzteku nejraději hodila na zem, protože se na ni údajně dívalo „jako bez života“, a dále o panenky z jejího dětství, které nechávala zemřít a pak je zase probouzela k životu. „Tato hra zřejmě souvisela s obávanou smrtí matky“, řekl jsem, načež si pacientka vzpomněla na dopisy od matky z nemocnice a její vyčítavé odpovědi. „Výčitky, které jste matce dělala, přece dávaly jasně najevo, jak moc Vám matka chyběla“, řekl jsem, načež na mě z pohovky vrhla toužebný pohled. „Díváte se, jestli jsem ještě naživu?“, zeptal jsem se nepříliš empaticky a zřejmě v obraně před příliš intenzivně vnímanou přenosovou situací. V další hodině jsem k pacientce úplně ztratil emočně komunikační kontakt. Cítil jsem její zoufalství a zklamání, ale nechápal jsem aktuální důvod. Celou dobu zůstala vzpřímeně sedět na pohovce a vůbec nemluvila. Řekla, že by chtěla na několik dní odjet z města, a přitom se kousla do ruky. Pak bezvýznamně ře kla, že nemůže celou dobu utíkat, že musí konečně zaujmout pozici. Protiotázky zůstaly bez odpovědi, stejně jako můj pokus mluvit o jejím strachu a konfliktech s tematikou poslední hodiny. Bledá v obličeji se postavila, přešla k jedné rostlině v místnosti, hladila její listy a řekla, že chce zpátky nůž, který mi předtím dala, abych ho schoval. Chtěla na mě zaútočit. Zároveň na mě skočila a snažila se mě rukama chytit za krk. Abych jí v tom zabránil, musel jsem ji násilím zatlačit zpátky na pohovku. Její napětí hned povolilo a mohl jsem ji zase pustit. K mému velkému údivu pacientka tomuto zadržení vůbec nekladla odpor, takže jsem u ní znovu měl dojem spíše sexuálně než agresivně laděného ——— 98 —————————————————
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207220
Důsledky pro psychoterapeutickou práci
v zrušení. Navíc musím připustit, že bezprostřední fyzický kontakt s ní i ve mně vyvolával směs hněvu a eroticky laděného vzrušení. Nicméně hned bylo možné v klidu se domluvit na tom, že by asi bylo lepší terapii na několik dní přerušit. Po krátké medikační léčbě jsme terapii znovu zahájili – teď znovu vsedě. Pacientka konečně stejně jako já pochopila, že pozice vleže příliš zintenzivňuje její regresivní fantazijní činnost. Brzy se vyjasnilo, že spouštěčem výbuchu hněvu a přání na mě zaútočit byl jeden konkrétní vjem v terapeutické místnosti. Její pohled padl na titul jedné knihy, která ležela na mém stole a jejíž název obsahoval slovo „incest“. To jí připomnělo, že v průběhu terapie jsem podle jejího názoru ze slepého konzervativismu (z principu abstinence) nevyšel vstříc její potřebě cítit mé doteky. Možná jsem její potřebě přisoudil erotický význam, což je v psychoanalýze přece běžné. Toto nedorozumění ji hluboce zranilo – tak hluboce jako odvrácení otce po matčině smrti. Po její smrti existovaly jen formální pozdravy a potřesení rukou, distancované rozhovory jako mezi dospělými a nakonec také konkurence s macechou. Zpětně se domnívala, že otec – podobně jako já – jí na základě špatně pochopeného jednání a ze strachu ze svedení náhle odepřel tak důležitou náklonnost. Pacientka nakonec po letech psychoterapeutické péče používala své sadomasochistické fantazie už jen ve velmi oslabené formě k masturbaci. Většinou byla přitom pozorovatelkou bičování nebo jiného trýznění nějaké dívky. Stala se láskyplnou babičkou, aniž by musela opakovat pocit odumřelosti, který ji provázel v době, kdy vyrůstala její dcera. Uspokojivého (pro ni) sexuálního života však už nikdy nedosáhla.
¦¦Východisko z dilematu U pacientky z předchozí případové studie vedl pokus o zpracování rozštěpení mezi strukturou Já odpovídající realitě a regresivní touhou po vztahu na jedné straně a násilnou erotikou na straně druhé k psychickému zhroucení, které lze zpracovat pouze přerušením terapie a další medikací. Rozštěpení nechalo staré vztahové introjekty pocházející z dětství izolovaně „ležet“ v předvědomí, a sice s tendencí „odagovat je“, aby se jich konečně zbavila. Pokus o analýzu v psychoanalytickém settingu vedl k obsazení objektu terapeuta, na kterého ————————————————— 99 ———
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207220
byly reprojikovány zlomky introjektů, které však nevedly ke skutečnému porozumění a nedávaly psychoanalytikovi šanci je interpretací změnit. Při agované scéně s útokem na terapeuta se nejprve zdánlivě jednalo o opakování život ohrožujícího útoku na kamarádku, ke kterému došlo v pubertě. Také chápání samotné pacientky, že se jednalo o opakování vzteku na otce, protože ten si pacientčinu potřebu blízkosti vyložil sexuálně eroticky a podle jejího názoru se chtěl chránit před jejím „sváděním“, uchopuje jen povrchní vrstvu významu. V hloubce jde zřejmě mnohem spíše o matku prožívanou jako odmítající a o nenávistnou pomstu na ní, neboť se z pohledu dítěte vyhýbala kontaktu, respektive zmizela. To by v Morgenthalerově smyslu znamenalo, že při příliš silné koncentraci na přenos v terapeutickém procesu vede regresivní stav pacienta k projekci falicky-destruktivně prožívané matky na psychoanalytika, což pak většinou vede k sadomasochistickému agování nebo k přerušení terapie. Pomocí myšlenky Wilfreda Biona (1992) lze Morgenthalerův koncept ještě obohatit, respektive ho prohloubit. Zlomky pacientčiných fantazií, které od agovávala v perverzi a v přenosu se mnou, měly v sobě něco z nestrávených beta-elementů (nepochopené smyslové dojmy a afekty): Touha nasávat krev žádoucího objektu, rozdrobenost a přivlastňování, natolik silné sevření krku oběti, že oběť se už nemůže vyprostit, to všechno jsou zřejmě způsoby velmi raného orálně laděného setkání s matkou, které se už nemohly rozdiferencovat, protože chyběla alfa-funkce, která spočívá ve schopnosti vědomějšího vnímání afektů prostřednictvím pozitivních zkušeností s matkou a jejich zpracování, aby byly snesitelné. Tak také nedokázala rozlišovat kontaktní štěrbinu mezi vědomým a nevědomým a došlo k tomu, co vyjádřil už Morgenthaler, i když o něco jednodušeji než Bion – k neschopnosti vzájemně sladit nevědomé fantazie a vnímání reality, neschopnost dokázat měnit nevědomé fantazie tak dlouho, až by bylo možné je jako požadavky slasti sdílet s ostatními. Vždy se zdůrazňovalo, že u každého člověka lze zřejmě najít určité perverzní momenty. Nikolaus Becker (2008) ukázal, že plomba, která nejdřív zvnějšku vypadá docela podobně, může mít ve smyslu tvorby sadomasochistického symptomu pro Já úplně jiný význam. Určité sexualizace agresí pocházejících ze vztahových traumat existují asi u každého člověka. O nakolik hluboká a jinými prostředky překlenutelná narcistická zranění se jedná, nelze z jiné, dobře fungující části Já odhadnout, spíše možná z raného dětství dané osoby a z jejích ——— 100 —————————————————
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207220