V další hodině se ukázalo, že rozhovory před obrázkem zavražděné dívky měly mnohem psychotičtější charakter, než jsem dosud myslel. Pacientka fantazírovala, že tato dívka otevřela oči a skutečně s ní mluvila. S důrazem na fantazijní charakter tohoto prožívání jsem se zeptal, koho tato dívka – nazývejme ji zde Juliette – pro ni představuje, a připomněl jsem jí, že krátce před porodem dcery, kdy ještě nevěděla, jestli chce dítě přivést na svět nebo chce raději spáchat sebevraždu, podobným způsobem mluvila se svou matkou. Tehdy si rovněž nebyla jistá, jestli má živé fantazie nebo jestli se jí matka fyzicky zjevila. Barva Juliettiných očí jí však připomínala mě, což jí i mně ukázalo, nakolik byly rozhovory s Juliettou terapeuticky důležité, protože podle jejího názoru bylo terapie „příliš málo“, a jak tento fantazijní pohled nahrazoval můj pohled, který teď na pohovce postrádala. Po krátkodobém zklidnění šlo už o několik hodin později zase o život a smrt, konkrétně o dítě jednoho kolegy, které by ze vzteku nejraději hodila na zem, protože se na ni údajně dívalo „jako bez života“, a dále o panenky z jejího dětství, které nechávala zemřít a pak je zase probouzela k životu. „Tato hra zřejmě souvisela s obávanou smrtí matky“, řekl jsem, načež si pacientka vzpomněla na dopisy od matky z nemocnice a její vyčítavé odpovědi. „Výčitky, které jste matce dělala, přece dávaly jasně najevo, jak moc Vám matka chyběla“, řekl jsem, načež na mě z pohovky vrhla toužebný pohled. „Díváte se, jestli jsem ještě naživu?“, zeptal jsem se nepříliš empaticky a zřejmě v obraně před příliš intenzivně vnímanou přenosovou situací. V další hodině jsem k pacientce úplně ztratil emočně komunikační kontakt. Cítil jsem její zoufalství a zklamání, ale nechápal jsem aktuální důvod. Celou dobu zůstala vzpřímeně sedět na pohovce a vůbec nemluvila. Řekla, že by chtěla na několik dní odjet z města, a přitom se kousla do ruky. Pak bezvýznamně ře kla, že nemůže celou dobu utíkat, že musí konečně zaujmout pozici. Protiotázky zůstaly bez odpovědi, stejně jako můj pokus mluvit o jejím strachu a konfliktech s tematikou poslední hodiny. Bledá v obličeji se postavila, přešla k jedné rostlině v místnosti, hladila její listy a řekla, že chce zpátky nůž, který mi předtím dala, abych ho schoval. Chtěla na mě zaútočit. Zároveň na mě skočila a snažila se mě rukama chytit za krk. Abych jí v tom zabránil, musel jsem ji násilím zatlačit zpátky na pohovku. Její napětí hned povolilo a mohl jsem ji zase pustit. K mému velkému údivu pacientka tomuto zadržení vůbec nekladla odpor, takže jsem u ní znovu měl dojem spíše sexuálně než agresivně laděného ——— 98 —————————————————
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207220