Sebral opět všechnu vůli a odvahu a šel dál, zastrašen teď zas nově a jinak. Nebyl to strach, ţe by mohl zemřít trpně jen z nedostatku potravy, nýbrţ ţe by mohl zahynout násilím ještě dříve, neţ mu hladovění odčerpá poslední zbytky úsilí, jeţ ho ţene k zachování ţivota. Byli tu vlci. Sem a tam se pustinou táhlo jejich vytí a utkávalo ze samého vzduchu tkanivo hrozby tak hmatatelné, ţe se přistihl s paţemi nad hlavou, jak je odstrkuje, jako by to byly stěny stanu, tlačené naň větrem. Znovu a znovu mu vlci po dvou aţ po třech kříţili cestu. Ale uhýbali od něho. Nebyli v dosti početných smečkách a kromě toho lovili soby, kteří nebojují, kdeţto tento divný tvor, kráčející vzpřímeně, by mohl drápat a kousat. Pozdě odpoledne narazil na rozházené kosti na místě, kde vlci zabili kořist. Ty zbytky představovaly před hodinou sobí tele, bečící a pobíhající a náramně ţivé. Zamyslil se nad zbytky kostry, čistě obranými a vyleštěnými, růţovými ještě ţivotem buněk v nich, který dosud zcela nezemřel. Bylo by moţné, ţe by se on proměnil v cosi takového, ještě neţ den skončí? Takový je ţivot, coţ? Marný a prchavý. Jenom ţivot bolí. V smrti není bolesti. Umřít je spát. Je to ustání, spočinutí. Proč se tedy nespokojí s umíráním? Nevedl však tyto mravní úvahy dlouho. Dřepl si na paty v mechu s kostí v ústech, vysával strouţky zbytků ţivota, které ji dosud barvily do neurčité růţovosti. Sladká masitá chuť, řiďounce slabá a prchavá skoro jako pouhá vzpomínka, doháněla ho k šílenství. Svíral kost do čelistí a chroupal. Někdy se lámala kost, někdy jeho zuby. Potom kosti drtil kamenem na kameni, rozbíjel je na kaši a tak je hltal. Ve spěchu si tloukl také vlastní prsty, a přece našel chvilku, v níţ se podivil, jak málo ho prsty zabolely, kdyţ je zasáhl dopadající kámen. Nastaly strašlivé dny sněhů a dešťů. Nevěděl, kdy se utábořoval a kdy tábor opouštěl. Putoval v noci právě tolik jako ve dne. Odpočíval tam, kam padl, plazil se dál, kdykoli v něm odumírající ţivot blikavě zasvítil, hoře stále matněji. On sám, jako muţ, jiţ neusiloval. Poháněl ho dál jen ţivot v něm, neochotný umřít. Netrpěl. Nervy mu otupěly, znecitlivěly a hlavu měl plnou podivných vidin a příjemných snů.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207185