vající se s rostoucím pocitem nejistoty, zeptal: „Jak to myslíš, jak se asi jmenuje křestním jménem?“ „No, jak se asi jmenuje křestním jménem?“ „Je to přece Smr],“ vysvětloval seržant. „Smr9. To je jeho celé jméno. Chci říct… jak to vlastně myslíš? Myslíš, třeba jako… Kostimil Smr]? Nebo Mordoš?“ „No, proč ne?“ „Ale on je jenom Smr], ne?“ „Ale ne, to je jenom jeho povolání. Jak mu asi říkají jeho přátelé?“ „Jací přátelé?“ „No tak dobře. Nechme toho.“ „PojYme a dejme si horký rum.“ „Já bych ho tipoval na Leonarda.“ Seržant Tračník si vybavil ten hlas. V tom to bylo. Jen na okamžik se mu zazdálo, že… „Asi už stárnu,“ zabručel. „Na okamžik jsem měl dojem, že ten hlas zněl, jako kdyby patřil nějaké… Zuzance.“ „Myslím, že si mě všimli,“ zašeptala Zuzanka, když Truhlík zahnul za roh. Z kapsy jí vystrčil hlavu krysí Smr]. KVÍK.
„Asi budeme potřebovat toho havrana,“ řekla Zuzanka. „Víš, občas mám dojem, že ti rozumím…, ale prostě nevím, co říkáš…“ Truhlík zastavil před velkým domem, jehož průčelí mírně ustupovalo z ulice. Byla to poněkud přehnaně okázalá budova, která měla o něco více štítů a ozdobných trámů, než kolik měla mít, a to byl klíč k jejímu původu: byl to dům, jaký si postaví bohatý kupec, když se z něj stane slušný člověk a chce někam ukrýt naloupenou kořist. „Nejsem z toho nijak zvláš] nadšená,“ reptala Zuzanka. „Vždy] to ani nemůže fungovat. Jsem přece člověk. Musím chodit na 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207086