vající se s rostoucím pocitem nejistoty, zeptal: „Jak to myslíš, jak se asi jmenuje křestním jménem?“ „No, jak se asi jmenuje křestním jménem?“ „Je to přece Smr],“ vysvětloval seržant. „Smr9. To je jeho celé jméno. Chci říct… jak to vlastně myslíš? Myslíš, třeba jako… Kostimil Smr]? Nebo Mordoš?“ „No, proč ne?“ „Ale on je jenom Smr], ne?“ „Ale ne, to je jenom jeho povolání. Jak mu asi říkají jeho přátelé?“ „Jací přátelé?“ „No tak dobře. Nechme toho.“ „PojYme a dejme si horký rum.“ „Já bych ho tipoval na Leonarda.“ Seržant Tračník si vybavil ten hlas. V tom to bylo. Jen na okamžik se mu zazdálo, že… „Asi už stárnu,“ zabručel. „Na okamžik jsem měl dojem, že ten hlas zněl, jako kdyby patřil nějaké… Zuzance.“ „Myslím, že si mě všimli,“ zašeptala Zuzanka, když Truhlík zahnul za roh. Z kapsy jí vystrčil hlavu krysí Smr]. KVÍK.
„Asi budeme potřebovat toho havrana,“ řekla Zuzanka. „Víš, občas mám dojem, že ti rozumím…, ale prostě nevím, co říkáš…“ Truhlík zastavil před velkým domem, jehož průčelí mírně ustupovalo z ulice. Byla to poněkud přehnaně okázalá budova, která měla o něco více štítů a ozdobných trámů, než kolik měla mít, a to byl klíč k jejímu původu: byl to dům, jaký si postaví bohatý kupec, když se z něj stane slušný člověk a chce někam ukrýt naloupenou kořist. „Nejsem z toho nijak zvláš] nadšená,“ reptala Zuzanka. „Vždy] to ani nemůže fungovat. Jsem přece člověk. Musím chodit na 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207086
záchod a takové ty věci. Nemůžu z ničeho nic vlézt někomu do domu a zabít ho!“ KVÍK.
„No tak dobrá, ne zabít. Ale vychované to v žádném případě není, a] se na to díváš, jak chceš.“ Na tabulce na dveřích stálo: Živnostníci a obchodní cestující zadním vchodem. „Počítám se já ke –“ KVÍK!
Za normálních okolností by Zuzanku ani nenapadlo se na něco takového ptát. Vždycky se považovala za osobu, která vchází kamkoliv hlavními dveřmi života. Krysí Smr] procupkal po cestě a zmizel za zavřenými dveřmi. „Počkej, já neumím –“ Zuzanka se podívala na dřevo dveří. Uměla. Samozřejmě, že uměla. Před očima se jí zhmotňovaly další vzpomínky. Vždy] to nakonec je jenom dřevo. Za nějakých pár set let zteří a rozpadne se. Měříme-li to v rozměrech nekonečna, pak takové dřevo vlastně skoro ani neexistuje. Když vezmeme v úvahu život mnohovesmíru a dobu průměrné existence věcí, zjistíme, že mnoho věcí vlastně neexistuje. Vykročila kupředu. Těžké dubové dveře jí nekladly větší odpor než obyčejný stín. Truchlící pozůstalí byli shromážděni kolem lůžka, kde se pod hromadou polštářů téměř ztrácel drobný vrásčitý stařík. V nohách postele seděla tlustá rezavá kočka, která nevěnovala plačícím příbuzným žádnou pozornost. KVÍK.
Zuzanka se podívala na přesýpací hodiny. Zúženou prostřední částí právě propadlo několik posledních zrnek. Krysí Smr] se s přehnanou opatrností připlížil za spící kočku a ze všech sil ji nakopl. Zvíře se probudilo, otočilo, v hrůze přitisklo uši k hlavě a vrhlo se z postele. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207086
Krysí Smr] se zahihňal. HŇ, HŇ, HŇ.
Jeden z truchlících, muž se špičatou tváří, zvedl hlavu. Podíval se na staříka v polštářích. „Tak a je to,“ řekl. „Je po něm.“ „Už jsem si myslela, že tady zkysneme celý den,“ řekla žena vedle něj a vstala. „Viděli jste, jak sebou ta odporná vyžraná kočka mrskla? Zvířata to poznají, víte? Mají šestý smysl.“ HŇ, HŇ, HŇ.
„Tak dobrá, vylez, vím, že tady někde jsi,“ řekla mrtvola a sedla si. Zuzanka už slyšela vyprávět o tom, že jsou duchové. Ale nečekala, že to bude takovéhle. Nemyslela, že duch vypadá jako živý člověk, ale nenapadlo ji, že to bude bledý stín, hrubě načrtnutý ve vzduchu vedle mrtvého v posteli. Vypadal dost hmotně, ale byl lemován jemnou namodralou září. „Sto sedm let,“ zakvokal spokojeně. „Musel jsem ti ke konci už tak trochu dělat starosti, co? Kde jsi?“ „Ehm, TADY,“ odpověděla Zuzanka. „Ženská?“ řekl stařec. „Ale, ale, ale.“ Sklouzl z postele a spektrální noční košile mu pleskala kolem nohou. Najednou sebou trhnul a zastavil se, jako kdyby došel na konec řetězu. A víceméně to tak skutečně bylo – se schránkou, v níž ještě donedávna přebývala jeho duše, ho spojovala tenká modrá linka. Krysí Smr] rozčíleně poskakoval sem a tam po polštáři a dělal naléhavá gesta svou malou kosičkou. „Omlouvám se,“ řekla Zuzanka a sekla. Modrá linka s křiš]álovým zazvoněním praskla. Kolem nich, někdy přímo jimi, procházeli truchlící pozůstalí. TeY, když stařec zemřel, zdálo se, že truchlit přestali. Muž se špičatou tváří zašmátral rukou pod matracemi. „Podívejte se na ně,“ ušklíbl se ošklivě stařec. „,Ubohý starý tatínek, toho nám nikdo nenahradí, kam ten sklerotický starý kozel zasel svou poslední vůli?‘ To je můj nejmladší syn, jak se 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207086