Podívala se znovu na obrázek z ikonografu. Prosím ne, pomyslela si. Jen aW to není jeden z nich. Hlavní brána společnosti heraldiků – obě křídla – se rozletěla dokořán. Dva heraldikové vzrušeně pobíhali kolem desátníka Nóblhócha, který vyvrávoral ven. „Zjistilo vaše lordstvo všechno, co potřebovalo?“ „Nngh,“ odpověděl Noby. „Kdybychom vám snad mohli být ještě nějak nápomocni…“ „Hmpf.“ „Vůbec nic pro vás nemůžeme –?“ „Gbll.“ „Omlouváme se vám za ty boty, ale saň byla nemocná. Jak to uschne, snadno se to oddrolí.“ Noby se vrávoravým krokem vydal po hlavní ulici. „Má dokonce i takový vznešený krok, co říkáš?“ „Rozhodně… možná ještě vznešenější.“ „Je to nechutné, že tak urozený muž je pouhým desátníkem.“ Troll Láva ustupoval, až zády narazil na svůj hrnčířský kruh. „Já to neudělal,“ prohlásil. „Neudělal co?“ zajímala se Angua. Láva zaváhal. Láva byl obrovský a… tak nějak… kamenný. Pohyboval se ulicemi města jako malý ledovec, a jak tomu bývá u ledovců, bylo na něm víc než jen to, co člověk viděl na první pohled. Byl známý jako dodavatel věcí. Víceméně jakýchkoliv věcí. Byl také jako zeO, což je hodně podobné ohradě, ale oproti ohradě je mnohem tvrdší a mnohem hůř se proráží. Láva nikdy nekladl zbytečné otázky, protože ho nikdy žádné nenapadly. „Nic,“ odpověděl nakonec. Láva už dávno zjistil, že všeobecný zápor je mnohem jistější než postupné zapírání jednotlivých možností. „To ráda slyším,“ řekla Angua. „A teO… odkud bereš materiál?“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207085
Lávova tvář téměř popukala námahou vymyslet, kam by mohly otázky tohoto druhu směřovat. „Já na ně mám papíři,“ zaduněl, „každej kousek je řácky zacálovanej!“ Angua přikývla. To byla nejspíš pravda. Láva, i když na první pohled budil dojem, že by nedokázal počítat do více než deseti, aniž by nemusel někomu kolem sebe utrhnout ruku – a bylo známo, že má důvěrné styky se složitou zločineckou hierarchií města –, byl proslulý tím, že své účty platil. Chcete-li být úspěšní ve zločineckém světě, musíte mít především pověst poctivce. „A viděl jsi už někdy takovouhle hlínu?“ řekla Angua a ukázala mu hrudku. „To je jíl,“ odpověděl Láva a poněkud se uvolnil. „Takovej vidim furt. Takovej jíl, von nemá výrobní číslo. Jíl je jíl. Mám ho fůru vzádu. Takovýho. Dělaj se z toho cihly a hrnce a další věci. Se z toho dělaj. Ve městě je bůhvíco hrnčířůch a všichni máme ten samej matroš. Proč tě zajímá zrovna jíl?“ „A nemohl bys mi říci, odkud ten jíl je?“ Láva vzal hrudku na dlaň, očichal ji a pak ji promnul mezi prsty. „To je prašivina,“ řekl a zdálo se, že teO, když se rozhovor obrátil od osobních věcí k všeobecným, je mnohem spokojenější. „To je takovej řídkej jíl, dobrej akorát tak pro takový ty jako dyž umělecký keramičky s dlouhejma oringlema, co dělaj hrnky na kafe tak mrňavý, že se vám na ně nevejdou vobě ruce.“ Znovu hrudku promnul mezi prsty. „A taky to má v sobě kolik šamotu. To se rozmlátěj hodně na jemno starý pálený věci a přidaj do toho. Vono je to potom takový bytelnější. Ta hlína jako. Každej hrnčíř toho má fůru.“ Znovu zmáčkl hrudku v ruce. „Todle bylo zahřátý, ale nedodělaný.“ „Ale nedokázal bys říci, odkud ta hlína je?“ „No, nejpřesnější, co můžu říct, je, že ze země, dámo,“ odtušil Láva lakonicky. TeO, když se ujistil, že otázky nemají nic společného s takovými záležitostmi, jako je například poslední zásilka dutých soch a podobně, uvolnil se. Jak se někdy za 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207085
podobných okolností stává, pokusil se být užitečný. „PojOte a podívejte se na tohle.“ A s dusáním se otočil. Členky Hlídky ho následovaly dílnou, zatímco je většina přítomných trollů sledovala ostražitými pohledy. Ani jeden z nich nestál o to, vidět policistu takhle zblízka, zvláště když většina z nich pracovala u Lávy, protože to bylo klidné a tiché zaměstnání a oni se potřebovali alespoň na několik týdnů ztratit veřejnosti z očí. Byla pravda, že mnozí lidé přicházeli do města, protože to bylo místo velkých možností, ale někdy to byla i příležitost, jak se vyhnout tomu, aby byli oběšeni, naraženi na kůl nebo trháni koňmi za zločiny, které nechali za sebou v horách. „Hlavně se moc nerozhlížej,“ řekla Angua. „Proč?“ zeptala se Pleškot. „Protože jsme tady samy dvě a jich jsou alespoň dva tucty,“ odpověděla Angua. „A všechno naše oblečení bylo ušito pro lidi s oběma rukama a oběma nohama.“ Láva prošel dveřmi ven na dvůr za dílnou. Na paletách tam byly narovnány různé nádoby. V dlouhých řadách se červenaly cihly. A pod hrubě zbudovanou střechou bylo několik hromad jílu. „Hele,“ ukázal Láva. „Jíl.“ „Říká se tomu nějak, když je to takhle v té hromadě?“ zeptala se ŘiWka bojácně. Pak se opatrně dotkla hromady nohou. „Jo,“ přikývl Láva. „Pro todle máme termitus pechmikus ,hromada‘.“ Angua smutně potřásla hlavou. Tak to jsou ty stopy. Jíl je jíl. Doufala, že ho bude množství různých druhů, a jak se ukázalo, je obyčejný jako prach. Ale pak Láva pomohl policii s pátráním. „Helejte, nevadilo by vám, dybyste vodešly zadním vchodem?“ zamumlal. „Voni sou z vás mý pomocníci nervézní a vsadil bych se, že naflákaj hrnce, co pak neprodám.“ Ukázal na velké dveře v zadní stěně, dost velké, aby jimi 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207085