98
Známé obrazy
o dva roky později) [viz Část IV., Krádeže], a poté dvakrát po válce, kdy byla poslána do zahraničí – jednou na výstavu ve Spojených státech, která přitáhla dva miliony návštěvníků, a jednou do Tokia, kde vzbudila podobně vřelý zájem. Málokdo by se přel, že na druhé místo nepatří Výkřik od Edvarda Muncha. Od vzniku díla uběhlo přes sto let a od té doby se lidé obrátili do sebe a nemilosrdně se zaměřili na vlastní já. Žijeme v éře psychoterapeutů, komplexů a depresí, syndromů, úzkostí a záchvatů paniky a Výkřik znázorňuje výjev, který zajistil práci tisícům psychoterapeutů. Je to vrcholné ztělesnění strachu, úzkosti a odcizení, které časem začalo symbolizovat negativní emoční reakci téměř na cokoli. Také Výkřik překročil svou původní funkci a stal se zkratkovitým, univerzálně srozumitelným vyjádřením myšlenky nebo emoce: stejně jako Mona Lisa dosáhl dalšího rozměru slávy – je to obraz, který pozná každý, i ten, pro koho Výkřik neznamená nic víc než slavné dílo. To proto se dostal na hrnky, utěrky a trička, které se prodávají po celém světě. Výkřik představuje vizuální odkaz společný velké části lidstva. S Monou Lisou má Výkřik společné i to, že ho také ukradli – dokonce dvakrát za posledních dvacet let. Dílo se naštěstí pokaždé našlo neporušené a vždy se vrátilo do norského muzea, odkud zmizelo. Když se pohřešuje originál jednoho z nejznámějších obrazů, vyvolá to velký rozruch a lidé propadají zvláštní nejistotě. Známkou celosvětového znepokojení veřejnosti je skutečnost, že známý výrobce cukrovinek vypsal za vrácení obrazu finanční odměnu. Byl to samozřejmě geniální marketingový tah. Firma M&M’s nabídla za informaci vedoucí k nalezení obrazu dva miliony
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207066
Známé obrazy
99
Výkřik od Edvarda Muncha, pastel, 1893; tvář, která dala práci tisícovce psychoterapeutů
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207066
100
Známé obrazy
lentilek. Nakonec to dopadlo tak, že Munchovo muzeum dostalo u příležitosti oslavy znovuinstalování Výkřiku finanční částku ve výši původně vypsané odměny. Kdyby někdo sestavoval podobný seznam světově nejproslulejších uměleckých děl v polovině devatenáctého století, patrně by zahrnoval Rembrandtovu Noční hlídku, Rafaelovu Drážďanskou madonu a Madonu s židlí a také Portrét Beatrice Cenciové, tehdy připisovaný Guidu Renimu. Do současné první desítky by se nedostal ani jeden. Mezi osmi díly, která by následovala po Moně Lise a Výkřiku, by se objevilo více moderních obrazů. Já bych přesto na třetí pozici umístil další renesanční mistrovské dílo – Michelangelovo Stvoření Adama. Tento slavný detail ze Sixtinské kaple znázorňuje, jak Bůh přiblížil prst k Adamovu prstu, ale úplně se ho nedotkl. Jedná se o působivý a věčný výjev ztělesňující kreativitu a božské vnuknutí. Číslem čtyři a pět by mohly být Rodinovy sochy Polibek a Myslitel. Tato díla mají zaměnitelný význam, protože symbolizují lidské srdce a lidskou mysl, neustálou interakci mezi vášní a intelektem, mezi citem a rozumem. Na škodu není ani to, že jsou Rodinovy postavy nahé. Sochaři pochopili, že mají-li lidské bytosti dosáhnout nadčasovosti a univerzálnosti, musejí se zbavit šatů. Další dvě díla z první desítky (šestka a sedmička) jsou všeobecně uznávanými symboly lidské krásy. Michelangelův David (další nahotinka) je socha, která vyjadřuje lépe než jakákoli jiná klasický ideál dokonalého lidského těla. A Botticelliho Zrození Venuše je patrně podobnou ikonou, co se týče ženské krásy. Venuše možná není nejkrásnější ženou, jakou kdy kdo namaloval, ale zato je ze všech krásných žen
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207066