a vysouvat, asi ještě dlouho, kaţdé pondělí, pátek a mnohdy i v sobotu, ale Anitka v červenci připravila překvapení. Záleţitost se přeskupila naráz, ztratil jsem krok... „Příští čtvrtek si uděláme výlet!“ „Výlet?! Ve čtvrtek?“ „Ano, můj máčku, ve čtvrtek pojedeme na výlet!“ „A ve čtvrtek? Kam?“ „No ve čtvrtek, daleko, daleko...“ „Dobře, dobře...“ Říkal jsem dobře, výlet, dobře, ale i v tom srabu jsem byl zaskočený, nejistě jsem uvaţoval, kam bude ten výlet, s kým bude ten výlet, ba i ten druhý si popílil s otázkou, jak to zařídím s rentgenem, který na mě ve čtvrtek čekal kdesi v jedné nemocnici... Nebylo mi jasné, jak to všechno zaonačím, jak to všechno zaonačíme? Vemlouvavý hlas mne však nenechal v ţádných pochybách. Ve čtvrtek přijdu jako jindy na nádraţí, ale nepolezu do ţádného vagónu, Anita na mne počká v nádraţní hale, spolu půjdeme do správného vlaku, pojedeme pryč a proţijeme fajn příhody… Jen si s sebou mám vzít nějaké pantofle na přezutí a kartáček na zuby, pyţamo si brát nemusím, pyţamo ne, pyţamo dostanu... Ze samých rozpaků jsem se na výlet těšil. Nedočkavě jsem si uţ dva dny předem připravil aktovku s kartáčkem na zuby a pantoflemi, přidal jsem holicí strojek a nevzal pyţamo. Rentgen, který se měl opravovat ve čtvrtek, jsem po malých hádkách stačil dát do pořádku ve středu. V den výletu jsem si brzy ráno vykartáčoval svůj nejlepší oblek a kolega odnaproti mi půjčil krásně protkávanou kravatu. Hotový první milovník, jak jsem tam stál v hale pod tabulí příjezdů a odjezdů, v jedné ruce aktovku, v druhé kytici malých růţí, stejně záumných a pevných jako Anitka.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206977
Vyzvedla si mě rovněţ nově oblečená, ve smaragdovém, upnutém kostýmku, ohryzek mi musel popojet… Ale co ta brašna pro průvodčího!? „Jedeme na výlet...?“ „Proč bychom nejeli? Ty nemůţeš?“ „Já jsem to stihnul. Ale ty?“ Ukázal jsem na brašnu, ona se však smířlivě pousmála, vřele mne objala a libým šepotem těsně u ucha mne ujistila, ţe opravdu na výlet jedeme, brašnu má jen tak, pro kamarádku... Panovalo mţouravé vedro, lepily se mi dlaně, jak mne Anitka tiskla a vlekla k vlaku, snad abych si to nerozmyslel. Nesedli jsme si do normálního kupé, Anitka se mnou zatočila do sluţebního oddělení, bylo větší neţ mně známá komůrka, ale chyběly tam ţidle. Jakţtakţ se venku dalo vedro snést, ale v rozpáleném vagónu na mne padlo horko jednou mohutnou vlnou, zarachotilo v mozku a v nespočetném mnoţství drobných střepinek mi bodavě naskákalo do krve… Kůţe na zádech mezi lopatkami se sama od sebe pohybovala jako při úpalu. Na stolečku ve stojacím rámečku byla fotografie blahobytně a samolibě vyhlíţejícího muţe, v němţ jsem okamţitě neklamně poznal snoubence Jiříčka. „Och, och, chlapečku...,“ poznamenala Anita a fotografii mi vzala z ruky. Otřela ji, zabalila do papíru a strčila do své brašny, odkud vyndala podobně zabalenou, ve stejném rámečku posazenou moji fotku, kterou jsem jí musel dát před výletem, a postavila ji na stoleček. Vedle do skleničky od hořčice, strčila mou kytici růţiček. Posadil jsem se. Výlet začínal rušně. Chystal jsem se vyptávat, kdyţ se bez klepání otevřely dveře a vešla ohromná ţenská, nejmacatější, jakou jsem kdy poznal, určitě neměla daleko do dvou metrů, já nejsem ţádný skrček, a to jsem jí sahal ledva k bradě... Poprsí měla jak dva talíře, přesně takové jako v bájích.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206977
Nespustila ze mne buličí oči. „To je Frajerka,“ oznámila mi Anita věcně. „Ano.“ „To je Frajerka, jak jsem ti o ní vyprávěla, ona mi pomáhá, jede se mnou tenhle turnus...“ „Ale vţdyť jedeme na výlet?“ „Ach boţe, ty jsi děsný! Jedeme, jedeme na výlet!“ Ani mě Frajerce nepředstavila, asi o mně věděla, nepřestávala po mně jezdit dláţděným zrakem, sklopil jsem oči. Anita se k ní přitočila a řekla jí: „Ještě je čas, já ho tam sama přivedu.“ To stačilo, neboť Frajerka, taková frajerka... beze slova zas rozrazila dveře zpátky. Natáhl jsem se na pohovku a byl jsem ochotný provozovat náš starý program. Jenţe Anita se neměla ke svlékání, měla se do mluvení, měla pro mne přichystáno moc novinek, nesměl jsem se tu jen tak zbůhdarma potit, musel jsem ji napjatě poslouchat. „Víš, taťka a mamka chtějí, abych si vzala Jiříčka za manţela...“ Malátně jsem přikývl. „Ale on má Jiříček tři děti a manţelku, takţe to zatím nejde.“ Obrátil jsem k ní svou tvář, ve které jsem cítil přeskakovat plaménky, a vzmohl se jenom na: „Áah, Jiříček je snad tvůj snoubenec?“ „Samozřejmě je můj snoubenec! Je to můj snoubenec, ale nemohu si ho vzít a rodiče to nechtějí pochopit.“ Ne ţe bych to chápal lépe, zmáhalo mě to, moţnosti očekávaných komplikací mne jiţ předem vysilovaly. Nechtěl jsem uţ nic vědět. „Mamka ani taťka Jiříčka neznají, dnes ho uvidí poprvé, musím jim ho ukázat, aby sami viděli, ţe se za něj zatím nemohu vdát.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206977