„Uţ odjel, uţ odjel!“ vykřikoval tlumočník. „Teď uţ si to ţene ve vlaku, kdepak je mu konec!“ a zamával rukama jako křídly větrného mlýnu. Bosý prohlásil, ţe musí vidět cizince osobně, ale Korovjev mu odmítl vyhovět: bohuţel, nejde do. Pracuje. Cvičí kocoura. „Kdybyste si přál, můţu vám ukázat kocoura,“ navrhoval. To zase odmítl předseda a tlumočník se hbitě vytasil s nečekaným, ale vysoce zajímavým návrhem: pan Woland se za nic na světě nechce ubytovat v hotelu a přitom je zvyklý bydlet pohodlně; nemůţe mu tudíţ domovní správa uvolnit po dobu jednoho týdne, co bude vystupovat v Moskvě, celý byt, to znamená i pokoje po neboţtíkovi? „Neboţtíku je to jedno,“ syčel Bosému do ucha, „ten uţ teď přece byt nepotřebuje.“ Nikanor Ivanovič trochu rozpačitě namítal, ţe cizinci mají bydlet v Metropolu, ane v soukromých bytech... „Říkám vám, je rozmarný aţ hrůza!“ šeptal Korovjev. „Prostě nechce a basta! Nenávidí hotely! Mám uţ těch cizinců aţ potaď,“ postěţoval si důvěrně a ukázal na ţilnatý krk. „Věřte, uţ jsem z toho celý tumpachový. Takový cizinec k nám přijede a buďto se z něho vyklube ten nejmizernější špión, nebo nás utýrá svými rozmary: tohle mu nejde pod nos, tamhleto mu nevoní! Vaše domovní správa na tom můţe jedině vydělat. Jemu nezáleţí na penězích,“ dlouhán se ohlédl a pak pošeptal předsedovi do ucha, „je to milionář!“ Takové řešení obsahovalo jasný praktický smysl, návrh byl solidní, ale zato zaráţela nesolidnost tlumočníka, která se projevovala ve způsobu řeči, oblečení a konečně i v odpudivém zbytečném skřipci. Bosý se nemohl zbavit nejasného tísnivého pocitu, ale přesto nakonec přikývl. Vtip byl v tom, ţe správa bohuţel trpěla značným schodkem. Začátkem podzimu hodlala koupit naftu pro ústřední topení, ale přitom neměla ani vindru. Cizincovy peníze by jí pomohly z nejhorší bryndy. Přesto věcný a opatrný Nikanor Ivanovič prohlásil, ţe bude nutné projednat návrh především s oddělením pro registraci cizinců.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206610
„Chápu!“ zvolal Korovjev. „Bez toho to nejde! Tady je telefon, můţete hned jednat! A pokud jde o peníze, nemějte strach,“ dodal šeptem a vlekl Bosého do předsíně k telefonu, „od koho uţ bychom měli brát, kdyţ ne od něj! Kdybyste viděl, jakou má vilu v Nizze! Aţ pojedete napřesrok v létě do zahraničí, jeďte se tam schválně podívat - budete valit oči!“ Záleţitost s příslušným oddělením se urovnala telefonicky s překvapivou rychlostí. Ukázalo se, ţe tam uţ vědí, ţe pan Woland hodlá bydlet v Lotrovově bytě, a nemají námitky. „Báječné!“ hulákal Korovjev. Poněkud zaraţený jeho ţvaněním, předseda prohlásil, ţe správa je ochotna uvolnit na týden byt číslo 50 umělci Wolandovi a poţaduje nájemné ve výši... Nikanor Ivanovič se chvilku ošíval a pak dodal: „Ve výši pět set rublů denně.“ V tu chvíli ho tlumočník vyvedl definitivně z míry. Spiklenecky zamţoural směrem k loţnici, odkud bylo slyšet, jak tam měkce skáče těţký kocour, a zasípal: „To znamená tři a půl tisíce za týden?“ Bosý počítal, ţe dodá: „Vy máte ale chutě, Nikanore Ivanoviči.“ Místo toho Korovjev řekl nečekaně: „Copak to jsou nějaké peníze? Ţádejte pět a dá vám je.“ Předseda se roztrţitě usmíval a ani nepozoroval, jak se octl u neboţtíkova psacího stolu, kde Korovjev neobyčejně rychle a obratně vyhotovil dva exempláře smlouvy. Pak s nimi zaskočil do loţnice a za okamţik se vrátil. Na obou smlouvách uţ se vyjímal cizincův rozmáchlý podpis. Bosý připojil svůj. Pak si tlumočník vyţádal potvrzení na pět... „Vypsat, Nikanore Ivanoviči!... Tisíc rublů,“ a se slovy „ein, zwei, drei!“, která nezapadala do věcného tónu jednání, vysázel na stůl pět balíčků úplně nových bankovek. Došlo k přepočítávání, provázenému Korovjevovými vtipy a pořekadly jako „dobré účty dělají dobré přátele“, „nekupuj nikdy zajíce v pytli“ a podobně.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206610
Bosý spočítal peníze, převzal cizincův pas, aby mohl Wolanda přechodně přihlásit, vloţil pas spolu se smlouvou a penězi do aktovky a nakonec mu to nedalo a nesměle poţádal o volňásek... „To je samozřejmé!“ vřeštěl Korovjev. „Kolik chcete lístků, dvanáct, patnáct?“ Ohromený předseda vykoktal, ţe mu stačí dva, pro něho a pro manţelku, Pelageju Antonovnu. Tlumočník okamţitě vylovil blok a bez okolků napsal potvrzení na dvě volné vstupenky do první řady. Pak levou rukou podal elegantně Nikanoru Ivanoviči papírek a pravou mu vsunul do druhé ruky objemný balíček, ve kterém cosi šelestilo. Bosý šlehl po balíčku pohledem, zčervenal jako růţe a začal ho od sebe odstrkávat. „To se nesmí...,“ drmolil. „Nechci nic slyšet!“ zahučel mu přímo do ucha Korovjev. „U nás se to nesmí, ale v cizině je to běţným zvykem. Urazil byste ho, Nikanore Ivanoviči, a to se nehodí. Měl jste s tím spoustu starostí... “ „To se přísně stíhá,“ zamumlal tiše předseda a ohlédl se. „A máte na to svědky?“ šeptal mu do druhého ucha Korovjev. „Ptám se vás, kde máte svědky? Ţe o tom vůbec mluvíte...“ Vtom se stal zázrak, jak se později předseda dušoval: balíček sám od sebe vklouzl do jeho aktovky. Netrvalo dlouho a zesláblý a duševně rozpolcený Nikanor Ivanovič se octl na schodech. V hlavě měl galimatyáš. Představoval si vilu v Nizze, cvičeného kocoura, znovu se ujišťoval, ţe se vše odehrálo beze svědků, a nakonec ho napadlo, jakou radost bude mít Pelageja Antonovna z volňásku. To všecko byly nesouvislé myšlenky, ale celkem příjemné. Současně cítil kdesi v hloubi duše znepokojivý osten. Navíc ho hned tady na schodišti zasáhla jako blesk otázka: Jak se tlumočník dostal do pracovny, kdyţ dveře byly zapečetěné? A jak to, ţe on sám se ho na to nezeptal?
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206610