„Uţ odjel, uţ odjel!“ vykřikoval tlumočník. „Teď uţ si to ţene ve vlaku, kdepak je mu konec!“ a zamával rukama jako křídly větrného mlýnu. Bosý prohlásil, ţe musí vidět cizince osobně, ale Korovjev mu odmítl vyhovět: bohuţel, nejde do. Pracuje. Cvičí kocoura. „Kdybyste si přál, můţu vám ukázat kocoura,“ navrhoval. To zase odmítl předseda a tlumočník se hbitě vytasil s nečekaným, ale vysoce zajímavým návrhem: pan Woland se za nic na světě nechce ubytovat v hotelu a přitom je zvyklý bydlet pohodlně; nemůţe mu tudíţ domovní správa uvolnit po dobu jednoho týdne, co bude vystupovat v Moskvě, celý byt, to znamená i pokoje po neboţtíkovi? „Neboţtíku je to jedno,“ syčel Bosému do ucha, „ten uţ teď přece byt nepotřebuje.“ Nikanor Ivanovič trochu rozpačitě namítal, ţe cizinci mají bydlet v Metropolu, ane v soukromých bytech... „Říkám vám, je rozmarný aţ hrůza!“ šeptal Korovjev. „Prostě nechce a basta! Nenávidí hotely! Mám uţ těch cizinců aţ potaď,“ postěţoval si důvěrně a ukázal na ţilnatý krk. „Věřte, uţ jsem z toho celý tumpachový. Takový cizinec k nám přijede a buďto se z něho vyklube ten nejmizernější špión, nebo nás utýrá svými rozmary: tohle mu nejde pod nos, tamhleto mu nevoní! Vaše domovní správa na tom můţe jedině vydělat. Jemu nezáleţí na penězích,“ dlouhán se ohlédl a pak pošeptal předsedovi do ucha, „je to milionář!“ Takové řešení obsahovalo jasný praktický smysl, návrh byl solidní, ale zato zaráţela nesolidnost tlumočníka, která se projevovala ve způsobu řeči, oblečení a konečně i v odpudivém zbytečném skřipci. Bosý se nemohl zbavit nejasného tísnivého pocitu, ale přesto nakonec přikývl. Vtip byl v tom, ţe správa bohuţel trpěla značným schodkem. Začátkem podzimu hodlala koupit naftu pro ústřední topení, ale přitom neměla ani vindru. Cizincovy peníze by jí pomohly z nejhorší bryndy. Přesto věcný a opatrný Nikanor Ivanovič prohlásil, ţe bude nutné projednat návrh především s oddělením pro registraci cizinců.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206610