hřbetech, otec nikdy nebyl dobrý hospodář, jak by také mohl, když zamlada prodával pantofle a ponožky na trzích, jehly, nitě a přezky k podvazkům, chlubil se, že došel za svými kšefty až do Milána, ani matka nevěděla, jestli je to pravda, nebo jen legrace, příhody svých kumpánů z cest rád vydával za svoje vlastní. Z hromady na mlatě hrnula oběma rukama do košíku plívy měkké a nadýchané jako peří, nosila je do kádí ve chlévě, otec je pak poleje vodou ohřátou na kachlíkových kamnech v jejich bývalé kuchyni, ještě se v nich dalo topit. Někdy i ona vešla do síně, kde omítka padala do truhly po babičce, do komory na brambory se neodvážil už ani otec, strop se v ní provalil a kusy zdiva visely na uhnilých trámech. Dívala se dovnitř oknem skrz mříže, zaprášenými tabulkami skoro nebylo vidět.
98
Vrátka se znovu otevřela. Vstoupil starý Stolař, chodíval sem za otcem. Stál, nemluvil, a když, tak leda o kravách, divila se, proč sem chodí. Mohl nanejvýš pozorovat, jak otec, ledabyle, aby byl co nejdřív hotov, odbývá práci, do níž Stolař s rozmyslem a zalíbením rozdělil celý svůj život, a zatímco otec, přivandrovalec, který se do hospodaření dal z musu, u toho zůstal, Stolař, také z musu, ne že by on sám chtěl, ale že to chtěli jiní, už všeho nechal. Postavil se k chlévu. – Přišly mi tři tisíce, za tu poslední. – Pěkně. Stolařova nemluvnost byla přirozená, otcova urážlivá. Otec ochotně poklábosil s každým, s výjimkou Stolaře, toho, snad proto, že věděl, že on by jeho práci dělal líp, okatě přehlížel. – Na co já potřebuju – – Koupíte si televizi.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206560
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206560
Čekal, až otec přijde s novou otýpkou. – Ta poslední byla nejlepší, čtyři metráky vosumdesát, z práce sem k ní rovnou zašel, dřív než do kuchyně, jestli sežrala, vodhodit hnůj. Vídala někdy Stolaře brzy poránu šlapat na kole do fabriky, dělal tam mistra. Ale krávy měl ještě dlouho, donedávna. – Z chlíva si uděláte garáž. Nebo dřevník. Na cestě od stodoly k stáji, jak otec nosil ovesnou slámu, už byla vrstva z žlutých stébel, šustila pod nohama. Hrabala se v plívách, protékaly prsty jako voda, měla chuť se do nich zavrtat celá. Převalovat se v nich, bože, kdyby tady mohli být spolu, proč až zítra, tak dlouhá doba ještě, ležet v plívách jako v potoce, aby se hrnuly přes ně, jen jestli zítra do toho nic nepřijde, naplnila košík po okraj a nesla ho přes dvůr, slyšela lítostivý hlas Stolaře – na nádraží ve vagóně žádná nebyla tak pěkná. Bolely ji ruce, přehodila si košík přes rameno. Šikovně, aby neusypala, chytila držadlo do obou dlaní. Košík byl těžký, táhl jí ruce dolů, ale tělo se námahou narovnalo a záda pružně prohnula, lehce a zhloubky vydechla. Cítila v těle sílu, mládí a zdraví, svých osmnáct let. Zítra. Můžou jít zase tak daleko po proudu potoka, tráva hustá a vysoká jako les, slunce, horko – Řekla: – Pane Stolař, prosim vás, sundejte mi ten košík ze zad, nebo to vysypu. Pomohl jí s viditelnou ochotou. Rád, že je k něčemu zapotřebí.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206560