Sebastian Rainer
abych se přiblížil k němu, ale já zůstal stát v bezpečný vzdálenosti. Zeptal jsem se: Co chceš dělat, Irvine? A on že nenechá svoji krásnou dcerušku zprznit nějakým pubertálním hajzlem. Všim jsem si, že Marušce po stehně stýkal pramínek krve. Jeho trenky byly ještě pořád nadutý.“ „Prase,“ přerušil Vincenta Erik. „Pod nohama jsem měl dvě krvavý stopy, který mířily za mě, do jiný místnosti. Couvnul jsem a nohou kopnul do dveří. Letmo jsem tam mrknul. Byla tam jeho manželka, ležela na zemi pobodaná nožem. Říkám mu: Irvine, zahoď ten nůž, už je konec! Tohle ti neprojde! Najednou Irvin vytočil nohu směrem k balkónu. Byl to signál, že se chce odsud vypařit. Nejspíš pochopil moje slova a uvědomil si, že přes moji zbraň se bez kulek v břiše nedostane. Mírně se odklonil od balkónu a já vyrazil. Skoro současně jsme se rozběhli. Maruška křičela, jak ji škrtil a smýkal přes zábradlí. Skočil jsem k nim, ale zdálo se, že je pozdě, už přepadávali dolů. Máchl jsem rukou a Marušku jsem chytil za kotník. To Irvin nečekal, vyklouzla mu a on s vykulenýma očima letěl dolů. Propasoval se skrz střechu z plexiskla o dvě patra níž a hlavou přímo na schody. Ještě teď, když zavřu oči, mám toho zmetka před sebou.“ „Obdivuju, že ses tak bezhlavě pustil za nima. Stačilo malý zaváhání, a bylo by po ní. Od tý doby jsi odolnější, je to tak?“ „To já nevím, jestli zrovna odolnější. Spíš mě to ujistilo, že pozorování lidskýho těla není tak zbytečný, jak se zdá.“ „A co já? Ze mě taky něco vyčteš?“ usmál se Erik. „Takhle to nefunguje, musíš se na to soustředit. Faktem je, že u tebe to ani nepotřebuju, přece tě dobře znám a to, co teď 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206530