Partonyma ( ročník
vůbec nešla. Kam se poděly všechny ty hloupé vtípky, které ji vždycky tak rozesmály, až jí vyschly slzy? Ale mířil jsem k cíli. „Dívka, kterou miluji…“ vypadlo ze mě nervózně, spíše šeptem. Pak už jsem neřekl nic, jen vyčkával reakci. Políbila mě. „Už jsem přestávala doufat, že to vůbec někdy řekneš,“ vydechla skoro úlevně.
Září 1995 „Ten případ je vcelku jednoduchý,“ ubezpečil mě pan D. Mareš, vzdálený bratranec Daniely, nyní můj právník. Seděli jsme v jeho malé, avšak pohodlně zařízené kanceláři, kam jsem za ním zamířil rovnou po nečekaném verdiktu komise. Pochopitelně až po telefonátu s Danielou, které jsem vše vylíčil a která mě za ním okamžitě poslala a vysvětlila mi cestu. „Odlet bude pozdržen, dokud se případ neprošetří a soud ho nezruší. Materiály, které jste přinesl, společně s vaším osobním hodnocením situace a posto jem k plánovanému letu, musí bohatě stačit.“ „Může se přesto stát,“ chtěl jsem mít jistotu, že je to nemožné, „že by soud moji žádost zamítl a já byl donucen letět?“ „Ne, to je prakticky nemožné a navíc by to bylo protiprávní rozhodnutí.“ Jako bych si ta slova byl objednal. „Fakta jsou nevyvratitelná. V době, kdy byla vaše žádost aktuální, ji komise zamítla. K obnovení řízení vypršela lhůta, čili je dokonce nepochybné, že jejich obnovení případu bez vaší výslovné žádosti byl postup naprosto nesprávný. Když k tomu navíc přidáme fakt, že jste písemně žádal o zrušení mise a ani teď s ní nesouhlasíte… Zkrátka, obhajoba je dokonale neprůstřelná.“ Neskutečně se mi ulevilo. Měl jsem obrovskou chuť přelézt stůl a obejmout ho. Místo toho jsem ale vydržel jen sedět a poslou chat, ač se široce roztaženým úsměvem, že by mi skoro potrhal rty.
čtvrtý
/
číslo 13. )
„Víte, podobných případů jsem už několik měl. Ale žádný nebyl tak jasný, jako ten váš. A řeknu vám to otevřeně, nikdy soud nerozhodl jinak, pokud mu schopný právník předložil vše potřebné.“ Jistě, na závěr musel připomenout svou důležitost, abych se snad nerozhodl přijít před tribunál sám a připravit ho o honorář. Jako by snad bylo nutné, aby na právníkovi jeden šetřil, když jde o záchranu vlastního života a zmíněný obhájce je navíc poměrně levný.
Květen 1991 Nikdy dřív mě nic podobného nezajímalo, ale Daniela byla přímo posedlá moderním uměním, a když nám zbylo volné odpoledne v cizím městě, protože jsme omylem přijeli úplně jinam, než kde na nás čekali, nemusela mě dlouho přemlouvat, neboť výstava obrazů mi přišla pořád jako lepší vyhlídka, než po dvou hodinách ve vlaku nasednout téměř okamžitě do dalšího a jet dlouhých sto dvacet minut zpátky. „Tohle je Van Gogh,“ řekla u obrazu se slunečnicemi. „Za života byl jeden z nejuznáva nějších umělců. Dnes se na něj skoro zapomnělo. Je to hrozná škoda, že ho už nikdo nedocení.“ „Docela hezký obrázek,“ chtěl jsem říct, ale namísto toho jsem raději zkoušel vykoktat něco o úžasné práci při tazích štětce a nedávat tak příliš okatě najevo, že jsem téměř učebnicový kulturní barbar. Zasmála se a políbila mou tvář. Vždycky jí z nějakého důvodu připadalo rozto milé, když jsem se příšerně nešikovně pokoušel zakrýt nějaké vlastní nedostatky. Než jsme došplhali do nejvyššího patra, bylo toho i tak až přespříliš. O dvě poschodí níže ve mně sice propukl upřímný zájem o umění (obrazy z poloviny století, které se satiricky vysmívaly německému pokusu o válku a pouka zovaly na její krach a následné rozebrání ger mánského území okolními zeměmi, mě vážně nadchly svou neskutečně vytříbenou barevností),
96 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206512