Partonyma ( ročník
vůbec nešla. Kam se poděly všechny ty hloupé vtípky, které ji vždycky tak rozesmály, až jí vyschly slzy? Ale mířil jsem k cíli. „Dívka, kterou miluji…“ vypadlo ze mě nervózně, spíše šeptem. Pak už jsem neřekl nic, jen vyčkával reakci. Políbila mě. „Už jsem přestávala doufat, že to vůbec někdy řekneš,“ vydechla skoro úlevně.
Září 1995 „Ten případ je vcelku jednoduchý,“ ubezpečil mě pan D. Mareš, vzdálený bratranec Daniely, nyní můj právník. Seděli jsme v jeho malé, avšak pohodlně zařízené kanceláři, kam jsem za ním zamířil rovnou po nečekaném verdiktu komise. Pochopitelně až po telefonátu s Danielou, které jsem vše vylíčil a která mě za ním okamžitě poslala a vysvětlila mi cestu. „Odlet bude pozdržen, dokud se případ neprošetří a soud ho nezruší. Materiály, které jste přinesl, společně s vaším osobním hodnocením situace a posto jem k plánovanému letu, musí bohatě stačit.“ „Může se přesto stát,“ chtěl jsem mít jistotu, že je to nemožné, „že by soud moji žádost zamítl a já byl donucen letět?“ „Ne, to je prakticky nemožné a navíc by to bylo protiprávní rozhodnutí.“ Jako bych si ta slova byl objednal. „Fakta jsou nevyvratitelná. V době, kdy byla vaše žádost aktuální, ji komise zamítla. K obnovení řízení vypršela lhůta, čili je dokonce nepochybné, že jejich obnovení případu bez vaší výslovné žádosti byl postup naprosto nesprávný. Když k tomu navíc přidáme fakt, že jste písemně žádal o zrušení mise a ani teď s ní nesouhlasíte… Zkrátka, obhajoba je dokonale neprůstřelná.“ Neskutečně se mi ulevilo. Měl jsem obrovskou chuť přelézt stůl a obejmout ho. Místo toho jsem ale vydržel jen sedět a poslou chat, ač se široce roztaženým úsměvem, že by mi skoro potrhal rty.
čtvrtý
/
číslo 13. )
„Víte, podobných případů jsem už několik měl. Ale žádný nebyl tak jasný, jako ten váš. A řeknu vám to otevřeně, nikdy soud nerozhodl jinak, pokud mu schopný právník předložil vše potřebné.“ Jistě, na závěr musel připomenout svou důležitost, abych se snad nerozhodl přijít před tribunál sám a připravit ho o honorář. Jako by snad bylo nutné, aby na právníkovi jeden šetřil, když jde o záchranu vlastního života a zmíněný obhájce je navíc poměrně levný.
Květen 1991 Nikdy dřív mě nic podobného nezajímalo, ale Daniela byla přímo posedlá moderním uměním, a když nám zbylo volné odpoledne v cizím městě, protože jsme omylem přijeli úplně jinam, než kde na nás čekali, nemusela mě dlouho přemlouvat, neboť výstava obrazů mi přišla pořád jako lepší vyhlídka, než po dvou hodinách ve vlaku nasednout téměř okamžitě do dalšího a jet dlouhých sto dvacet minut zpátky. „Tohle je Van Gogh,“ řekla u obrazu se slunečnicemi. „Za života byl jeden z nejuznáva nějších umělců. Dnes se na něj skoro zapomnělo. Je to hrozná škoda, že ho už nikdo nedocení.“ „Docela hezký obrázek,“ chtěl jsem říct, ale namísto toho jsem raději zkoušel vykoktat něco o úžasné práci při tazích štětce a nedávat tak příliš okatě najevo, že jsem téměř učebnicový kulturní barbar. Zasmála se a políbila mou tvář. Vždycky jí z nějakého důvodu připadalo rozto milé, když jsem se příšerně nešikovně pokoušel zakrýt nějaké vlastní nedostatky. Než jsme došplhali do nejvyššího patra, bylo toho i tak až přespříliš. O dvě poschodí níže ve mně sice propukl upřímný zájem o umění (obrazy z poloviny století, které se satiricky vysmívaly německému pokusu o válku a pouka zovaly na její krach a následné rozebrání ger mánského území okolními zeměmi, mě vážně nadchly svou neskutečně vytříbenou barevností),
96 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206512
T extáž
ačkoli o pět pater níž jsem ještě ani netušil, jak strašně odlišně vypadají obrazy ve skutečnosti ve srovnání s fotkou v časopise, nicméně tady už mě opravdu bolely nohy, informací bylo tolik, že jsem zapomněl všechna jména a malby, které jsme obdivovali jen o půl minuty dříve, a celé to umělé osvětlení na mě po několika hodinách začalo působit spíše depresivně. Když jsem tedy shledal, že nejvyšší patro je jen poloviční a jeho zbytek zabírá otevřená střecha, neváhal jsem, vzal Danielu za ruku a vyvedl jí ven. „Obrazy počkají, pojď se chvíli nadechnout!“ Neprotestovala. Výhled na ulice ze střechy působil úchvatněji, než všechna města, krajiny a portréty uvnitř. Objal jsem ji. Dlouze mě políbila a špitla nesmělé „Miluji tě“. To bylo poprvé, co jsem slyšel ta slova vyplout i mezi jejími rty.
Září 1995 Téměř až do dne odletu jsem o výzkumném centru neslyšel. Čtyřicet osm hodin předem poslali jako poslední připomínku strohé formální předvolání, oznamující jedenáctou hodinu dopolední dvacátého září. Jako by snad ignoro vali oznámení, které jsme jim poslali. V něm totiž stálo, že mise nemůže být uskutečněna, jelikož se z ní stal justiční případ. Na osmou jsem se tedy domluvil s právní kem, který měl už několik dní v ruce soudní rozhodnutí o pozastavení mise. „Půjdeme tam spolu. Hned tam zavolám a oznámím jim, že jediné, co mohou dělat, je s námi jednat o zrušení mise dříve, než to tak jako tak udělá soudce,“ ubezpečil mě po telefo nu. Sešli jsme se v kavárně – či spíše hospodě – Psí bouda, jež měla (jak asi název napovídá) nevalnou úroveň, ale zase ležela situovaná tak, že její vchod dělilo od vstupních dveří do výzkumného centra zhruba čtyři až pět kroků.
„Lepší bude, když necháš mluvit mě,“ instru oval Denis, se kterým jsem si mezi našimi schůzkami stihl potykat. „Pokud se na tebe obrátí, nic neříkej, sám se chytím slova a připo menu jim, že vše mají směřovat výhradně ke mně. Je to jasné?“ „Naprosto.“ „Ten pán za vámi dovnitř nesmí, není zaměst nancem firmy a nemá ani domluvenou schůzku!“ křičela na nás nečekaně energická recepční. „Ten pán je můj právník a o jeho přítomnosti jsme informovali!“ vyštěkl jsem na ni nebezpečně, jako pes skrývající zděšení tváří v tvář mnohem většímu a nevyzpytatelnějšímu protivníku. „Ten pán zůstane tady,“ vložil se do hovoru nepřirozeně velký plešoun v černé „SECURITY“ košili. Chytil Denise za rameno stiskem tak pevným, až se mu podlomila kolena. „A vy máte nějaké jednání nahoře,“ objevil se odnikud druhý, prakticky identického vzhledu, a pevně mi svými tlapami přitiskl obě paže k tělu. „Nebo můžete počkat venku. To bude o něco lepší,“ vykládal ten první. „Co si to dovolujete?“ křičel Mareš. „Okamžitě mě pusťte, nebo zavolám policii!“ „Zavolej si, koho chceš,“ vydechla unaveně gorila, zřejmě na takové výhrůžky až příliš zvyklá, a pomalu soukala mého obhájce ke dveřím, zatímco druhá začala ve stejnou chvíli odvádět opačným směrem mě. Mé hysterické „Co to děláš?“ a „Sakra, polož mě na zem“, nebo „Mám právo mít obhájce u sebe!“ pochopitelně ignorovala. Za několik chvil už mě sekuriťák prakticky nesl důvěrně známou chodbou k odletové ploše, což byla místnost obsahující velmi malý jedno místný modul a ovládací panely pro pilota, který řídí průběh celého přesunu z naší verze planety Země. Násilím mě nacpal do modulu, zatáhl mi pásy, rychle a s nečekanou obratností zavázal
97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206512
Partonyma ( ročník
ruce. Než jsem se zmohl na odpor, zaklapl víko. Byl jsem dokonale uvězněn…
Září 1993 Choulila se ke mně a slzy jí pomalu vlhčily tváře. Prstem jsem je utíral a snažil se šeptat utěšující slova, aniž bych tušil, co se vlastně stalo. „Slib mi, že mě nikdy neopustíš,“ řekla konečně. „Proč bych něco takového měl dělat?“ Nechápal jsem. Pokrčila rameny. „Protože jsem hrozná. Asi. Každý mě opustil.“ „Protože každý věděl, že patříš ke mně,“ propletl jsem jí prsty do vlasů a objal ji pevněji. „Jsem hrozně šťastná, že tě mám,“ odpověděla. I způsob prožívání strachu uměl být krásný.
Září 1995 „Ale sakra, proč?“ křičel jsem přes komunikátor na profesora Dvořáčka, který vstoupil do místnos ti a postavil se za pilotní panel. „Abychom z vás udělali hrdinu, jak si to ostatně zasloužíte, milý kolego.“ Jeho odpověď nevnesla ani náznak pochopení do toho čistého chaosu, který se tříštil a přeléval, aby mi bušil zevnitř do spánků. „Je mi líto, že musíme odstartovat o hodinu dříve, ale váš drahý obhájce nelhal a policie je již na cestě.“ „Pusťte mě! Prosím! Pusťte mě!“ křičel jsem, škemral a škubal sebou. Všechny ty pocity zoufalství se najednou vyrojily na povrch a nešlo to zastavit. Když začal vysvětlovat, ani jsem ho nevnímal a jeho slova mi dala smysl až o nějakou dobu později, kdy už nebylo proč a komu se obhajovat a snažit se něco vysvětlit. „Příliš jste nahlédl pod pokličku cestování mezi dimenzemi. Konkurence je neúprosná
čtvrtý
/
číslo 13. )
a vaše zkušenosti by mohly být nebezpečně snadno zneužity, aby nás dostihla. Možná nás teď bude čekat soud a někteří z nás se nevyhnou krátkému pobytu ve vězení, jistě. Ale naše know-how je tak nějak přednější. My totiž víme, co to znamená loajalita k firmě. Ale to je pro vás cizí termín, že?“ Celou dobu, co hovořil, nastavoval zároveň potřebné údaje na řídicím panelu. Údaje, které jsem před lety sám napsal a nyní bych dal cokoli, aby se tak nestalo. „Až tam budete, myslete na svůj obraz tady. Pošlete nám občas zprávu, jak to tam vypadá. Odčiňte svou zradu a staňte se aspoň teď hrdinou. Manželky a děti hrdinů si žijí mnohem lépe, když je jim hrdinova firma vděčná.“ Až to poslední jsem byl schopen vnímat v reálném čase. „Zážeh!“ křikl ve vteřině profesor. Známý bzučivý zvuk mu dal za pravdu a já si uvědomil krutou realitu. Tímhle okamžikem byla překro čena hranice, za kterou nelze couvnout.
Květen 1994 Podařilo se nám našetřit na první společnou dovolenou mimo Zemi a já plánoval už několik měsíců dopředu, jak z ní udělám nezapomenu telný zážitek. Přelezli jsme plot na noc uzavřené pláže, lehli si na dotek čisté zelenošedé vody a užívali si se sklenkou banánového sektu úžasný pohled na čtyři obrovské měsíce na obloze, z nichž každý zářil jinou barvou i intenzitou. „Co bys řekla na malou projížďku na loďce?“ postavil jsem se a kývl směrem k poblíž ukotve ným pramicím. „Blázníš? To není bezpečné.“ S tímhle jsem měl počítat. Nebyl to dobrý nápad, to bezpochy by. Ale já si to tak hezky naplánoval. Přemlouvání by nemělo cenu, na to jsem ji znal až příliš dobře. „Udělám to hned,“ blesklo mi hlavou. „Když ne na vodě pod svitem měsíce, tak tady a teď na pláži.“ Koneckonců sama pořád říká, že romantika
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206512