pravé místo k životu. Pokud by se mu po něčem stýskalo, pak by to byla Itálie: to světlo, ten jazyk, ten Tommaso, kterým tam byl. Benátky ho vyléčily ze vší nostalgie po březích Temže. Ve Florencii a v Miláně získal mnohem pružnější uvažování než ti, co zůstali doma. Něco mu ale pořád nedalo spát – byl zvědavý, kdo umřel a kdo se narodil, toužil zase vidět své sestry a smát se – něco k smíchu se vždycky najde – jejich vychování. V dopise napsal Morganu Williamsovi, přemýšlím, že by mou další zastávkou byl Londýn. Ale otci to neříkej. Neříkej mu, že se vracím. První měsíce se ho snažili přemlouvat: poslyš, Walter se uklidnil. Ani bys ho nepoznal. Už tolik nepije. Zjistil zkrátka, že by to mohla být jeho smrt. A taky soudy už neobíhá. Dokonce si odsloužil svůj čas jako správce farního majetku. Cože? on na to. A to nevypil všechno mešní víno? Nezmizel s penězi na svíčky? Mohli si říkat, co chtěli, do Putney ho zpátky nedostali. Počkal přes rok, dokud nebyl ženatý a neměl dítě. Teprve pak se na to začal cítit. V Anglii nebyl přes dvanáct let. Ohromilo ho, jak moc se tu lidé změnili. Když odjížděl, byli mladí; mezitím otupěli nebo se vybrousili do středního věku. Ti štíhlí teď byli hubení a seschlí. Buclatí byli buclatější. Jemné rysy se rozmyly a ochably. Zářivé oči vyhasínaly. Některé lidi nepoznal vůbec, aspoň ne na první pohled. Ale Waltera by poznal kdekoliv. Když k němu jeho otec kráčel, říkal si, to vidím sám sebe za dvacet, třicet let, jestli se toho dožiju. Říkali, že ho pití málem skolilo, ale vůbec nevypadal jako chodící mrtvola. Vypadal jako vždycky: jako kdyby vás byl schopný srazit jednou ranou k zemi a neměl k tomu daleko. Jeho nevelká rozložitá postava se ještě rozrostla a zhrubla. V hustých kudrnatých vlasech bylo sotva pár stříbrných nitek. Měl malá, bystrá, zlatohnědá očka a jeho pohled bodal. V kovárně potřebuješ dobrý oči, říkával. Všude potřebuješ dobrý oči, jinak tě oškubou dohola. „Kdes byl?“ zeptal se Walter. Dřív by to znělo vztekle, dnes jen lehce nakvašeně. Jako kdyby poslal syna něco vyřídit do Mortlake a on se tam zdržel. „Tak různě,“ odpověděl on. „Vypadáš jako cizinec.“ „Taky jsem cizinec.“ „Tak cos tam dělal?“ Viděl se, jak odpovídá: „Všechno možné.“ A taky to řekl. „A co všechno možný děláš teď?“
105 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206488
„Studuju práva.“ „Práva!“ opakoval Walter. „Nebýt těchhle takzvaných práv, byli by z nás páni. Měli bychom panství. A ještě spoustu dalších panství tady dokola.“ To je zajímavý postřeh, uvědomí si. Kdyby si člověk mohl šlechtický titul vyřvat, kdyby se mezi šlechtu mohl dostat tak, že bude větší, lepší, hbitější a bezostyšnější než ostatní, byl by Walter právem lord. Jenže ono je to horší: Walter se domnívá, že mu titul opravdu náleží. On, omas, to slýchal celé dětství: Cromwellovi kdysi bývali bohatá rodina, mívali jsme majetky. „Kdy a kde?“ ptával se. „Někde tam nahoře na severu,“ odpovídal Walter a pak na něj vyjel, že do toho zbytečně šťourá. Jeho otec neměl rád, když se mu nevěřilo, ani když jasně lhal. „Tak jak to, že jsme dopadli takhle?“ ptával se on a Walter mu odpovídal, to kvůli právníkům a podvodníkům a právníkům, co jsou sami podvodníci a kradou půdu jejím právoplatným majitelům. Přeber si to, jak chceš, říkával Walter, protože já tomu nerozumím – a já nejsem hloupej, hochu. Jak se opovažujou tahat mě k soudu a dávat mi pokuty za to, že vyháním dobytek na takzvanou občinu? Kdyby všem patřilo, co jim právem náleží, tak by tahle občina byla moje. A jak to, když ty rodinné majetky byly na severu? Nemá smysl se na to ptát – lépe řečeno je to ten nejrychlejší způsob, jak se seznámit s Walterovou pěstí. „Ale copak jsme neměli žádné peníze?“ naléhá. „Kam se poděly?“ Jenom jednou, za střízliva, řekl Walter cosi, co znělo pravdivě a výmluvně. Myslím, řekl, myslím, že jsme to podělali. Myslím, že co je pryč, je pryč. Myslím, že jak jednou přijdeš o majetek, už ho zpátky nedostaneš. Celá ta léta o tom přemýšlel. Toho dne, kdy se vrátil do Putney, se ho zeptal: „Jestli tedy Cromwellové byli dřív bohatí, byl bys spokojený, kdybych zkusil získat to, co zbylo?“ Mělo to znít chlácholivě, ale Walter se uchlácholit dal jen těžko. „Aha, a pak by ses o to rozdělil, co? Ty a ten podělanej Morgan Williams, co ses s ním sčuchnul. Jestli je spravedlnost na světě, ty peníze jsou moje.“ „Byly by to peníze celé rodiny.“ Co to tady vyvádíme? pomyslí si. Už teď se o to neexistující jmění hádáme, za pět minut se o něj možná budeme rvát. „Máš vnuka.“ A dodá, ale jen v duchu: „A opovaž se k němu přiblížit.“ „Já už taky nějaký mám,“ řekne Walter. „Vnuky. S kým to máš, s nějakou Holanďankou?“
106 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206488
Řekne mu o Liz Wykysové. Čímž přizná, že je v Anglii už tak dlouho, že se stihl oženit a zplodit dítě. „Takže jsi ulovil bohatou vdovičku,“ rozřehtá se Walter. „To bylo asi důležitější než se za mnou přijít podívat. Nejspíš bylo. Asi sis myslel, že je po mně. Takže právník? Vždycky ti huba jela. Mlátit tě přes ni bylo marný.“ „Ale že ses snažil.“ „Určitě se teď nechlubíš, žes dělal v kovárně. Nebo žes pomáhal strejčkovi Johnovi a spal mezi krájeným tuřínem.“ „Bože můj, otče,“ řekl, „v Lambethském paláci tuřín nejedí. Kardinál Morton, a jíst tuřín! Co tě to napadá?“ Když byl ještě malý a jeho strýček John dělal tomu velkému muži kuchaře, utíkal do Lambethu do paláce, protože tam byla naděje na lepší jídlo. Obvykle se potloukal kolem vchodu nejblíž k řece – to ještě Morton nenechal zbudovat tu velikou příjezdovou bránu –, sledoval lidi, co chodili dovnitř a ven, vyptával se, kdo je kdo, a příště se je snažil poznat podle barvy šatů a zvířat a věcí vymalovaných na štítech. „Neokouněj tu,“ hulákali na něj, „dělej něco!“ Ostatní děti vypomáhaly v kuchyni, nosily, co bylo potřeba, drobnými prstíky škubaly zpěvné ptáčky a čistily jahody. Vždycky před večeří se na chodbách před kuchyní seřadilo služebnictvo a donesli na stůl ubrusy a slánku. Strýc John přeměřil bochníky, a když neměly přesnou velikost, skončily v koši pro nižší služebnictvo. Ty, které obstály, se pak odnášely a strýc je odpočítával; on stával vedle něj, hrál si, že je jeho pobočník, a učil se počítat. Maso a sýry, slazené ovoce a kořeněné sušenky, to všechno putovalo do velkého sálu, na arcibiskupský stůl – to ještě nebyl kardinálem. Vrácené zbytky a nedojedky se pak dělily. Nejlepší kuchyňskému personálu. Pak přišel na řadu chudobinec, špitál a žebráci u brány, a co se nehodilo ani pro ně, putovalo k prasatům a dětem. Každé ráno si kluci museli zasloužit živobytí tím, že běhali po zadních schodištích s pivem a chlebem, které připravovali do skříněk mladým pánům, kardinálovým pážatům. Pážata byla z dobrých rodin. Tihle mládenci obsluhovali u stolu, a tak se důvěrně seznamovali s důležitými lidmi. Poslouchali, o čem si povídají, a brali si z toho poučení. Když zrovna nebyli potřeba u stolu, učili se z objemných svazků se svými učiteli hudby a všeho možného, kteří chodili po domě s voničkami a vonnými kuličkami a hovořili řecky. Na jedno z těch pážat byl zvlášť upozorněn: pan omas More, o kterém sám arcibiskup prohlásil, že ho čeká velká budoucnost, tak velké jsou už teď jeho znalosti a tak milý jeho ostrovtip.
107 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206488