rozdíly, nebo (b) postup, snažící se od těchto rozdílů co možná nejvíce odhlédnout. Ad a: Výrazný rozdíl je (a.a) v tom, že zatímco Weberovy ideální typy jsou zamýšleny jako logicky zcela korektně definované typy, jejichž pomocí mají být konstruovány racionální, logicky koherentní interpretativní (rozumivé) konstrukce, tak Ankersmitovy narativní interpretace fungují na bázi metafor. Podle Ankersmita je historikova úloha „podstatně interpretační (tj. hledat jednotu v rozmanitosti)“ (teze 3.). S tím mimo jiné souvisí obsah jeho tezí 5.2. a 5.2.1. V nich je mimo jiné vymezován „dosah“ historických narací jako „diskrepance mezi (doslovným) významem individuálních tvrzení historické interpretace – jsou-li brána zvlášť – a (metaforickým) významem historické interpretace – je-li brána ve své totalitě“. Historická narace je historickou narací jen do té míry, do níž „(metaforický) význam historické narace transcenduje (doslovný) význam sumy jejích individuálních tvrzení. Takže být historickou narací je věcí stupně.“74) Avšak, přestaneme-li se nyní již důsledně držet Weberova či Anker smitova výkladu, mezi striktně definovaným pojmem a na základě podobnosti a analogie působící metaforou je sice nesporně rozdíl z hlediska logické analýzy, ne však z hlediska samotného vývoje myšlení či procesu poznání (v historickém nadindividuálním smyslu i ve smyslu individuálním). V tomto směru můžeme hledat nejen kupříkladu oporu v poznámce Paula Veynea o blízkosti „typu“ a „zápletky“,75) ale právě a z hlediska této studie především u Zdeňka Vašíčka. „Přirozený jazyk,“ říká Vašíček, „je zásobou tropů, zejména metafor. Ty patří k jeho základům (podle Nietzscheho jsou matkou, řekl bych dokonce babičkou každého pojmu), a tedy i k základním zkušenostem.“76) Jinak řečeno, Vašíček zde metaforou říká, že prvopočáteční či původní metafory mohou být upřesňovány a převedeny na (vymezeny jako) pojmy. Metafory vstupují do počátečních obrazů světa. „Původní metafora může být nakonec i vyškrtnuta, rozhodující je jen to, co po ní zůstane, totiž soubor na sebe navazujících (pokud možno už nemetaforických) tvrzení, snad i nějaká ta teorie. Potud jsou důsledky užití metafor ve filozofii stejné jako v přírodních vědách.“77) Tento vzestup od metaforičnosti k jasné a zřetelné pojmovosti koresponduje s tím, co bylo již řečeno o Vašíčkově pojetí „pojmu“ a „obrazu“ výše. Filozofie se (na rozdíl od přírodních věd) však k metafoře znovu vrací při svém úsilí o shrnutí, vyjádření celku (to by korespondovalo i s postupem v dějepisectví
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206486
a bylo by v souladu s Ankersmitovým pojetím „historické“ či „narativní interpretace“). Vedle přesvědčení, že některé metafory jsou přeměněny v (vědecké) pojmy, je zde vhodné upozornit ještě na to, že pro Vašíčka mají i metafory způsobilost (podobně jako pojmy či obrazy) strukturovat (dodejme a priori) poznávání. „Obraz, aby byl obrazem, musí se od zpodobňovaného lišit, ale zachovávat při tom jistá pravidla. A stejně tak metafora. Metafora je názorná, ale musíme si připomenout, že čistá názornost neexistuje. Nazíráme totiž až na základě určitých pravidel, jistého kódu.“ Hodilo by se připomenout, že Zdeněk Vašíček opakovaně cituje Kantovo: „Gedanken ohne Inhalt sind leer, Anschaungen ohne Begriffe sind blind.“ Z Hegela přebírá, že obraz je „pouze obšírnou metaforou“.78) „Obraz“ je zároveň, jak je řečeno výše, také jednou z podob „pojmu“. Tyto vzájemné odkazy: pojem – obraz – metafora jen znovu dosvědčují, že původ našich nástrojů poznání v přirozeném jazyce nevylučuje v pojetí Zdeňka Vašíčka, že mohou být (během procesu poznávání) přeměněny ve vědecké či filozofické pojmy. Tento faktický přechod metafor v pojmy a naopak nepopírá, že z hlediska analýzy jazyka či epistemologické analýzy je mezi ideálním typem a narativní interpretací principiální rozdíl. Rozdíl lze také (a.b) spatřovat v tom, že Weberovy ideální typy by účinkovaly pouze na úrovni „tvrzení“, jimiž se referuje o dílčích objektech, nikoli však na úrovni narativních reprezentací dějinných celků. Takovéto rozlišení možných úloh a výkladových funkcí ideálních typů a narativních interpretací by patrně bylo konformní jak s Ankersmitovým pojetím, tak by souhlasilo s místem, které ideálnímu typu přisuzuje Paul Ricoeur.79) Pro Ankersmita totiž (teze 2.1.2.) „zajímavý rozdíl není mezi jednoduchými a všeobecnými tvrzeními, ale mezi všeobecnými tvrzeními a historickou narací. Jednoduché tvrzení může sloužit oběma pánům.“80) Rozdíl mezi způsobilostí referovat a metaforickým reprezentováním souvisí s možností identifikovat (ohraničit) objekt, o němž se vypovídá.81) Avšak šlo by namítnout, že Weber by jako ideální typy konstruoval i pojmy, o kterých Ankersmit mluví jako o narativních interpretacích (například „krize 17. století“). Ad b: Zkusme se ale vydat cestou hledající spíše shody (a to i na základě výše řečeného o obrazech, pojmech a metaforách). Lze-li posuzovat adekvátnost ideálních typů (vůči socio-kulturní skutečnosti, resp. jejím částem) a dosah narativních interpretací (vůči minulosti), je
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206486
na místě otázka, zda je mezi nimi opravdu tak velký rozdíl. Z hlediska způsobu jejich konstrukce zajisté rozdíl je, avšak – jsme-li na nominalistickém stanovisku – z hlediska jejich ontologického statusu rozdíl není. Ani ideální typ, ani narativní interpretace nemá v minulé skutečnosti svůj (přesný) ontický protějšek. Jsou uplatňovány, nikoli rozkrývány, rozpoznávány. To však neznamená, že by ideální typy (Weber), narativní interpretace (Ankersmit) či metafory (Ankersmit, Vašíček) nebyly pro naše poznání či porozumění tou či onou měrou produktivní. Jak ale pak vysvětlit preferenci narativní struktury před teorií procesu a naopak? Jen tím, že někdo je bytostný vypravěč a příběhář a někdo analytik a že náš postup koreluje s námi (třeba jen implicitně) sdílenou ontologií? Ostatně, „ontologické důsledky“ metod, pojmů či metafor, jsou něčím, co měl Zdeněk Vašíček často na zřeteli.82) Přestože ideální typy a narativní interpretace nemají svůj věrný ontický protějšek, můžeme se ptát, zda to, že se zažily jak teoretické analýzy procesů, tak jejich vyprávění, přece jen nějak nevypovídá o povaze samotné skutečnosti. Podle Zdeňka Vašíčka se ve vývoji lidské konceptualizace „konstituovaly dva základní způsoby argumentace, totiž geneticko-kausální a generalisační“. Prvý je spjat s narativitou historie a s vírou, že „popis na sebe navazujících událostí uzavírá v sobě jistou blíže neuvedenou nutnost“.83) Druhý tenduje k výkladu jevů z obecných pojmových systémů (modelů, teorií, obrazů). Jsou to dva navzájem se doplňující výkladové principy, jejichž komplementárnost je z Vašíčkova hlediska funkční i v historických vědách. Zdeněk Vašíček by tak byl blízký stanovisku biologických evolučních antropologů Petera J. Richersona a Roberta Boyda, že „vývojové modely“ a „vyprávění“ jsou dva komplementární způsoby vysvětlení skutečnosti, které mají své místo v biologické evoluční teorii i v dějinách lidské kultury a společnosti.84)
ARC H EO L O G I Z ACE H IS T ORIE
Abychom mohli v rámci dějepisectví doložit prostor, jenž v něm může zaujmout historická věda, musíme kromě přítomnosti teoretických prvků prokázat také přítomnost „empirie“. Pokud jí budeme mínit prostou pramennost, nebude to přílišným problémem. Avšak lze uvažovat o specifickém typu pramennosti (či práce s prameny), jenž zakládá „empiričnost“ dějepisu jakoby ve striktnějším, scientističtějším smyslu.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206486