DEMOGRAFICKÝ VÝ VOJ A TYPOLOGIE ČESKÉHO VENKOVA V KONTEXTU PROSTOROVÝCH SOUVISLOSTÍ
Oproti tomu pro nížinné oblasti Moravy a Slezska jsou charakteristická větší sídla, zpravidla s 1 500 až 3 000 obyvateli, rozmístěná ve větších vzdálenostech. Také města jsou v průměru větší než v Čechách a jejich síť je řidší. Tyto rozdíly v sídelní struktuře, ale také míře urbanizace se odrážejí v rozložení obyvatelstva do velikostních skupin obcí a průměrné velikosti obce, které se v jednotlivých regionech značně liší. Nejmenší průměrná velikost obce je v Kraji Vysočina (pouhých 711 obyvatel), ve Středočeském (978) a Jihočeském kraji (1 004), tj. v převážně venkovských regionech s velmi rozdrobeným osídlením. Naopak v průměru největší obce má Moravskoslezský kraj (4 204 obyvatel) a kraje Ústecký a Karlovarský (více než 2 300 obyvatel), tedy průmyslové oblasti s vysokým stupněm urbanizace a integrace obcí. Ke zvýšení průměrné velikosti obce v těchto regionech přispěla i skutečnost, že v poválečném období řada menších sídel v pohraničí zanikla nebo se v nich výrazně snížil počet obyvatel a dosídlit se podařilo spíše města a větší obce; některá menší sídla byla rovněž zlikvidována v souvislosti s těžbou uhlí. Podle Programu rozvoje venkova na období 2007–2013 (MZe, 2010) se venkovské obce vyznačují nižším podílem obyvatelstva v produktivním věku. Nejnižší podíl obyvatelstva v produktivním věku je v nejmenších obcích (do 100 obyvatel) a zvyšuje se v závislosti na velikostní kategorii venkovských obcí. Vylidňování venkova se zastavilo, nicméně je způsobeno masivní výstavbou rodinných domů v okolí velkých měst a vznikem husté satelitní venkovské zástavby v těchto oblastech. V mezilehlých oblastech však k vysídlování venkova dochází stále, přičemž mezi hlavní příčiny patří absence služeb, špatná dostupnost zdravotní péče a školních zařízení, nízká úroveň dopravní obslužnosti a vybavenosti obcí základní technickou infrastrukturou. Tento problém se týká častěji nejmenších obcí (do 200 až 500 obyvatel). Venkov je rovněž ohrožován migrací mladých lidí do měst. Zaměstnanost obyvatel českého venkova ve službách je o 26 % nižší než v městských oblastech. Zároveň v uvedeném ukazateli zaostává o 10 % oproti průměru EU 25. Za předpokladu analogického vývoje zaměstnanosti existuje potenciál k jejímu zvýšení zejména v odvětvích služeb, kde se přesouvá zaměstnanost i ze sekundárního sektoru (MZe, 2010). Podíl pracovníků v zemědělství ve struktuře zaměstnanosti národního hospodářství se snížil na 3,8 %. Změny v České republice po roce 1989 přinesly mj. i reformu územní veřejné správy. Jejím prvním krokem bylo v roce 1990 ustavení obecního zřízení s garancí samosprávy autonomní administrativní jednotce, obci. Okamžitým 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206346