Geriatrie Klinická gerontologie se také nazývá geriatrie. V širším slova smyslu se zabývá zdravím a jeho udržováním ve stáří, zdravotními a medicínskými problémy seniorů včetně geriatrické křehkosti, zvláštností chorob, diagnostických a léčebných postupů a také uspořádáním, účelností, účinností a bezpečností zdravotnických systémů pro potřeby seniorské populace. Závažným úkolem geriatrie je formulování zdraví, především funkčního zdraví a tím i normy ve stáří. Za zakladatele geriatrie je považován I. L. Nascher (1863–1944), který je také autorem první monografie Geriatrics z roku 1914. Geriatrie je diferencovaná, má složku akutní i chronickou, preventivní i paliativní, rehabilitační i ošetřovatelskou, klinickou i organizační. V klinické aplikaci jde o multioborovou týmovou činnost. Každý klinický obor má svou oborovou geriatrickou problematiku, potřebu zajistit účinnou a bezpečnou zdravotní péči o geriatrické pacienty se specifickými potřebami (rozvinutá je např. gerontopsychiatrie, závažné koncepty rozpracovala gerontoonkologie). V užším slova smyslu je geriatrie specializační klinický obor vycházející z vnitřního lékařství s přesahy do řady dalších oborů, především do psychiatrie, neurologie, rehabilitace, ošetřovatelství. Její klienti – geriatričtí pacienti – jsou křehcí senioři vyžadující modifikovaný diagnostický, léčebný i ošetřovatelský přístup, ohrožení typickými geriatrickými komplikacemi a riziky včetně dlouhodobé institucionalizace a s geriatricky modifikovanými zdravotními problémy včetně involučně atypicky probíhajících vnitřních onemocnění, geriatrické křehkosti a multikauzálních geriatrických syndromů. Nejde tedy v žádném případě o všechny seniory starší určitého věku se všemi jejich zdravotními problémy. Geriatrická práce je typicky týmová a vychází z komplexního geriatrického hodnocení pacienta (comprehensive geriatric assessment, CGA). Součástí geriatrie je také tzv. dlouhodobá péče (long term care), komplexní zdravotně sociální podpora nemocných s funkčně závažným chronickým zdravotním postižením (disabilitou), s ohroženou či ztracenou soběstačností. Zdravé stáří V polovině 20. století přijala Světová zdravotnická organizace definici zdraví, formulovanou Aaronem Antonovským (1923–1994), jako čehosi více než absence chorob, jako stavu tělesného, duševního i sociálního prospívání. Jde o funkční model celostně chápaného zdraví se vzájemně prolnutými složkami biologickými, psychickými, sociálními a spirituálními (existenciálními). I když často opakovaná, zůstala Antonovského definice, stejně jako jeho koncept salutogeneze, velmi často nepochopená. Důkazem je ovládnutí medicínského myšlení i zdravotnické praxe ve 2. polovině 20. století soustředěním zájmu na choroby – na jejich klasifikaci, etiologii, patogenezu, diagnostiku, léčbu i prevenci. Hovoří se o tzv. disease model, který odpovídá xenochtonnímu pojetí nemoci jako čehosi cizorodého, co organismus napadlo zvenčí (infekce, jed, úrazový mechanismus), co se v něm autonomně rozvinulo jako vetřelec (nádory) nebo co postihlo některou jeho izolovanou část (ateroskleroza, katarakta). Lékař se dokonce postupně stal více znalcem a krotitelem chorob než znalcem a podpůrcem nemocných lidí. Teprve jisté vyčerpání medicínských možností v rámci disease modelu vrátilo „do světla reflektorů“ také kdysi dominantní autochtonní pojetí nemoci jako stavu organismu. Do tohoto okruhu lze zařadit zdravotní problémy, které nejsou striktně vázány na určité nemoci – vyskytují se u více chorob, nebo dokonce bez přítomnosti jakékoliv tzv. indexové choroby. Můžeme sem zařadit zvláště poruchy vnitřního prostředí či výživy, stavy vyžadující rehabilitaci, rekondici, symptomatickou či paliativní péči Nejzávažnějším autochtonním zdravotním postižením 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206325