36
Ex k u r z prv n í
ny vět, které přece souvisejí, protože se v tom kterém jazyce píší stejnými literami a skládají z týchž slov. Takovými kombinacemi okouzluje sebe i své čtenáře Caramuel z Lobkovic, takové možnosti napadají v předmluvě k Čechořečnosti o něco později Václava Jana Rosu: vychvaluje přednosti českého jazyka a všímá si i slovosledu, předpokládá volné možnosti permutace slov ve větě o třech slovech, o čtyřech, o pěti… a těch je mnoho. Nemyslíme si, že by to byla jediná spojnice mezi Caramuelem a Rosou, kteří se v padesátých letech 17. století mohli v pražském souměstí potkávat. Jeden dokončoval studia, ženil se a začal sepisovat slovník, možná i nějaké přípravy ke gramatice, psal verše básně Discursus Lypirona a později se nadchl časoměrnými verši Jana Amosa Komenského. Druhý se v chladné zemi, odkud vyšla třicetiletá válka, zastavil na deset let jako na severovýchodním obratníku své pouti románským, germánským, slovansko-germánským a zase románským světem, světem vysoké učenosti a vysoké politiky 17. století. Ty dva, na první pohled vzdálené a míjející se (rozměry se lišily nejen jejich knihy, ale hlavně celé kulturní a učené prostředí, v kterém se pohybovali), přecejen spojovalo mnoho rysů, které se nám z naší vzdálenosti od 17. století jeví výraznější, než mohly být pro ně samotné. Ty dva obklopoval svět mající všestrannou zálibu v literních znacích: skládal z nich anagramata, zkoumal jejich kombinatoriku a viděl v jejich zrcadle Boha i svět.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206324