jste náhodou něco pěkného v divadle?“ Ale hned se zděsila: „Promiňte, že vám kladu takovou buržoazní otázku...“ Všechno to dělal ten strach. Když se do toho člověk dostal, tak se skutečně od začátku bál. S panem prezidentem Gottwaldem jsem se potkala jen jednou a byla to katastrofa. Bylo to 28. října nebo nějaká taková oslava, já na ně hrozně nerada chodila, protože to byla muka, Rudolfa to zase odvádělo od práce, ale jednou nebo dvakrát jsme tam museli. Ta oslava byla někde na Hradě. Stáli jsme v koutě s takovou malou skupinkou Rudolfových spolupracovníků. Najednou se otevřely dveře a vešel Gottwald podpírán ministerským předsedou Oldřichem Johnem. Pan prezident si to našněroval přes místnost ke mně a povídá: „Cože? Jak to, že nepiješ?! Vždyť ty nepiješ!“ Honem přišel vrchní, přinesl nám oběma sklenici vína, já velice rozpačitě tu skleničku vzala a napila se, pan prezident svoji skleničku vypil, koukl na mě a zase říká: „Cože? Ty nepiješ, vždyť ty nepiješ!“ A já na to: „Už jsem začala...“ Měla jsem dlouhé šaty a pod nimi se mi klepala kolena. John ho sebral a odstěhoval ho z toho pokoje pryč. Gottwald byl úplně namol, on hrozně pil. Říkalo se, že pije, protože ho Stalin nechal ve štychu. Než jsme se dostali úplně pod sovětskou moc, jejich hlavní slib byl, že budeme mít svoji specifickou cestu k socialismu, že u nás bude všechno jinak, že se nebudeme řídit podle sovětů, jenom jaksi v hrubých obrysech, ale že budeme mít volnost, abychom si zařídili svoje záležitosti po svém.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206234
Což byla samozřejmě jenom taková chytačka. Pro nás to byl strašný šok. To bylo poprvé, co Rudolf začal mít pocit, že na tom, co já říkám, je snad trošku nějaká pravda. Doma jsem si sedla do koupelny, dala si mokrej ručník na hlavu a pořád vzpomínala na prezidenta Masaryka, jaký to byl krásný, čistý člověk a jak mu to na tom Hradě slušelo, jak jsme se tam chodili dívat — a co jsme to dostali potom. Všechny ty oslavy a schůzky s lidmi z vlády byly strašně deprimující, já jsem z nich měla ze všech hrůzu. Jednou jsme byli na Libuši v Národním divadle, v těch zvláštních lóžích seděla celá ta elita, já jsem se tam na ně podívala a řekla jsem: „Rudolfe, proboha, podívej se na ty lidi, copak nevidíš, co je to za lidi?“ Už jenom jak se chovali a jak vypadali, to hned ilustrovalo, co to je za společnost. Kopecký vypadal jako mlok, takovej nevycválanej člověk, nikdy neprozrazoval žádnou zvláštní inteligenci. Široký měl velice nepříjemný pohled, zapadlé černé oči, a vypadal, jako když člověk zatne pěst. Čepička byl vyparáděnej, všichni si tam říkali, že to je admirál našeho vltavského loďstva. Měl na sobě zvláštní uniformu, kterou udělali specielně pro něho. Žena dělnického prezidenta Martička Gottwaldová byla jako taková kulička přepychově ověšená brilianty, až z nich zrak přecházel, a na sobě měla všelijaké kožešiny, obyčejně v brčálově zelené róbě. Už instinktivně jste viděli, že tohle není žádná ušlechtilá parta lidí, to jsou lidi, kteří to s tou zemí nemůžou myslet docela dobře.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206234
Potom si vzal Rudolf na týden dovolenou, bylo to na podzim, bylo překrásné počasí a my se jeli jen tak projet po republice. Přijeli jsme taky do Seče, kde bývali za války v partyzánské skupině ti dva Rudolfové. Jeden z nich, ten, v jehož bytě jsem bydlela, tam měl takovou chatu. Je tam taky ohromná přehrada a on mi říká: „Pojď, já tě provezu na lodičce.“ Rudolf chtěl jít na procházku, a tak šel do lesa. Ten kamarád-partyzán mi na lodičce říkal: „Poslechni, ty musíš dostat Rudolfa pryč, protože on je pro tu svoji píli nejlepší terč. Právě pro všechny ty dobré věci, které dělá, ho zavřou. Jediný, co se dá dělat, že se do toho obuješ a uděláš nějakej škandál, aby ho vyhodili.“ Nechtěla jsem dávat najevo, že to na mě udělalo ohromný dojem, protože člověk tenkrát nevěděl, s kým mluví, ale pořád jsem si říkala: „Jak můžu Rudolfovi vrazit takovou kudlu do zad? Vždyť je to můj muž...“ Už jsem viděla, že je zle, ale já nevěděla, co bych mohla udělat, a nakonec jsem neudělala nic, což byla chyba. To už byl rok 1951 a ta šílená situace v zemi se akumulovala. Pořád se chystala měnová reforma, lidi měli strach, nikdo si netroufal slovo říct, u všech obchodů byly fronty, celá země byla v mizerném stavu, každej si už zoufal. A Rudolf pořád ještě každého chlácholil a říkal — ono se to zlepší. Po ulicích pořád lítali lidi, co něco sháněli. Všude panovala nejistota, pocit úzkosti. Tenkrát jsme si spolu po dlouhé době sedli. Měli jsme takový malý pokojík, kam jsme si rádi večer sedávali. Najednou jsme našli takový kontakt, trochu toho pocitu,
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206234