jste náhodou něco pěkného v divadle?“ Ale hned se zděsila: „Promiňte, že vám kladu takovou buržoazní otázku...“ Všechno to dělal ten strach. Když se do toho člověk dostal, tak se skutečně od začátku bál. S panem prezidentem Gottwaldem jsem se potkala jen jednou a byla to katastrofa. Bylo to 28. října nebo nějaká taková oslava, já na ně hrozně nerada chodila, protože to byla muka, Rudolfa to zase odvádělo od práce, ale jednou nebo dvakrát jsme tam museli. Ta oslava byla někde na Hradě. Stáli jsme v koutě s takovou malou skupinkou Rudolfových spolupracovníků. Najednou se otevřely dveře a vešel Gottwald podpírán ministerským předsedou Oldřichem Johnem. Pan prezident si to našněroval přes místnost ke mně a povídá: „Cože? Jak to, že nepiješ?! Vždyť ty nepiješ!“ Honem přišel vrchní, přinesl nám oběma sklenici vína, já velice rozpačitě tu skleničku vzala a napila se, pan prezident svoji skleničku vypil, koukl na mě a zase říká: „Cože? Ty nepiješ, vždyť ty nepiješ!“ A já na to: „Už jsem začala...“ Měla jsem dlouhé šaty a pod nimi se mi klepala kolena. John ho sebral a odstěhoval ho z toho pokoje pryč. Gottwald byl úplně namol, on hrozně pil. Říkalo se, že pije, protože ho Stalin nechal ve štychu. Než jsme se dostali úplně pod sovětskou moc, jejich hlavní slib byl, že budeme mít svoji specifickou cestu k socialismu, že u nás bude všechno jinak, že se nebudeme řídit podle sovětů, jenom jaksi v hrubých obrysech, ale že budeme mít volnost, abychom si zařídili svoje záležitosti po svém.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206234