v půlce nachází malé intermezzo na papírku na zemi („Ještě se nedívej na stůl“), takţe se tam Nela samozřejmě hned podívá a vidí, ţe je prostřeno k večeři. Dva talíře na kaţdé straně a další, který je ale zakrytý. Přesně uprostřed stojí prázdná váza, jejíţ význam nechápe, ale nehodlá nad ním moc uvaţovat. V nerezové míse (kterou nezná) se chladí šampaňské a v černých kovových stojanech stojí dvě elegantně hubené bílé svíce. Uvědomí si, jak obrovský má hlad, ale pozornost vrací k šipkám, které jí dovedou k pohovce, a zde končí. Nechápe, tak se nejistě pokouší hledat pod gaučem, a ke svému překvapení nachází malou kříţovku! Má jen pět písmen v tajence. Ani jednou nezaváhá a utíká k posteli, která je jako obyčejně neustlaná, a kdyţ skončí, jedna peřina se válí na zemi a jeden polštář skoro taky, prostěradlo je z poloviny staţené z matrace a medvídek Jáchym, se kterým společně spí, se hlavou vzhůru opírá o čelo postele. Ale Nela uţ klečí u jedné ze svíček – rozsvěcet lampičku se jí teď nechce – a čte další příspěvek: „Vţdyť neprší, co tady děláš?“ stojí v něm. „Jestlipak ses dívala do schránky?“ A Nela se durdí, je to sto dvacet jedna schodů dolů a sto dvacet jedna schodů nahoru. Ondra moc dobře ví, ţe se do schránky nepodívala, protoţe se do schránky nedívá nikdy, čemuţ se on vţdycky směje a říká, ţe je to vlastně dobře, protoţe jí nebude muset posílat pohledy, kdyţ někam pojede. A Nela uţ sbíhá po schodech a těší se, co najde ve schránce. Který klíč to je? Tenhle? Ne. Tenhle? Ano! Směje se a bere skleničku s nakládanými cibulkami do ruky a při cestě nahoru (bere schody po dvou, jako vţdycky) si vzpomíná, jak Ondrovi před snad čtyřmi měsíci (pamatuje si to docela dobře – měla na sobě svoje oblíbené bledě modré letní šaty) v autě říkala, ţe by si dala nakládané cibulky. „Nejlepší jsou bonduel!“ povídala a jako obyčejně zvedla svůj ukazováček, aby slovům dodala na důrazu. Kontroluje značku cibulek a spokojeně se usmívá. Podruhé vstupuje do chodby, ve které jsou najednou namísto jedné svíčky svíčky tři a uprostřed miska s polévkovou lţící. Nela do ní vyprazdňuje obsah sklenice a aţ teď si všímá narychlo připravených bílých šipek směřující do obývacího pokoje. Jde po nich a přichází aţ ke stolu, kde je na jediném volném místě papírek s nápisem: „Poštovní zásilku sem“ a v závorce a malým písmem
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206130
dodatek: „Nechce se ti na záchod?“ Nela otevírá dveře od toalety a na míse sedí Ondra a před obličej jí strká chryzantémy a Nela je odstrkuje a objímá ho a hladí po zádech a pak si květiny bere a společně odcházejí ke stolu. „Váš oblíbený losos, má paní,“ říká Ondra a slavnostně zvedá víko. Nela si zvědavě čichá k oranţovému masu a znovu pocítí škemrající ţaludek. Seřezává květiny a dává je do připravené vázy, Ondra mezitím nalévá víno, připíjejí si, a kdyţ si sednou, smějí se, protoţe na sebe přes květinu nevidí. Nela odsouvá chryzantémy a doprostřed si pokládá cibulky. „Projevoval dnes některý z vašich svěřenců svou individualitu?“ ptá se Ondra. „Jistě. Jako vţdy.“ „Dočkala jste se znovu výmyslů, proč nemůţe některý z vašich ţáků vylézt po tyči? Znovu se spálilo o laserový paprsek?“ „Nikoliv, to uţ by si po výsměchu ostatních ţáků nedovolil.“ „Bylo to tedy váţnější?“ „Vskutku.“ „Napětím nedýchám.“ „Inu, dnes měl jeden ţák, podotýkám, ţe chlapec, podezření, ţe má horečku.“ „A měl?“ „To není důleţité, mladý pane. A ţádám vás, abyste mi neskákal do řeči.“ „Omlouvám se. Ale jak jsem řekl, napětím nedýchám, a jak jistě víte, nevydrţím dlouho zadrţovat dech.“ „Tak se cvičte.“ „Jak to tedy bylo s tím churavým?“ „Sáhl sám sobě na čelo s tím, ţe svou teplotu porovná s teplotou mou.“ „Ano?“ „Sáhl sám sobě na čelo levou rukou a pak se, bez udání důvodu, otočil bokem a bleskově vztáhl ruku ke mně.“ „A měl teplotu?“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206130
„To jsem nestačila zjistit, jelikoţ se pravou rukou nestrefil.“ „Nestrefil?“ „Jeho dlaň přistála mnohem níţ!“ „Do oblasti ňader?“ „Je to tak!“ „Takţe se vlastně strefil.“ „Ano. Vlastně ano. Nutno podotknout, ţe zrovna tento ţák svou individualitu projevuje častěji neţ ostatní.“ „Očekávám, ţe jste ho z hodiny tělesné výchovy neomluvila.“ „Nikoliv. Vlastně cvičil víc neţ ostatní.“ „Sám od sebe?“ „Podle oficiální verze ano.“
*** Polovinu z tenkých bílých svíček uţ plameny spořádaly, led ochlazující víno změnil skupenství a prázdná láhev od šampaňského se po něm plavila jako loď v miniaturním rybníčku. Prázdné byly uţ i úzké sklenky a Nela vydolovala z misky poslední cibulku a na vidličce ji donesla k pootevřeným ústům. „Děkuji šéfkuchaři za výbornou večeři,“ řekla a vstala. „Musím teď na malý okamţik vzdálit, abych se přesvědčila, jestli na mě na záchodě nečekají ještě jedny květiny. Pak se, pokud nemáte nic proti, sejdeme v loţnici…?“ „Proti tomu skutečně nic nemám.“ Přenesl zbylé svíčky do loţnice a na zemi mezi nimi vytvořil z peřin provizorní postel. „Zdá se mi, ţe mám horečku,“ řekl, kdyţ se Nela vrátila. „Mám znamenitý způsob, jak to zjistit.“ „Ano?“ „Levou ruku poloţte na své čelo a pravou na mé.“ „Dobrá.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206130