neudělám. On řekl, že je to dobře, že už nikdy nebudu odmlúvat, ale já sem sa třepala jak osika, ani nevím, jak k tomu došlo, a už sme leželi ve slámě. Byla sem z toho úplně… úplně… jak sa to…“ — „Vedle,“ pomohla jí Vanda. „Bylas z toho prostě paf.“ — „To ne.“ — „Tak vytarasená. Co ti potom dělal?“ „Ty všecko zkazíš,“ řekl jsem Vandě. „Nepleť se do toho. My tady probíráme čistě ženské zá ležitosti, že Veronyko?“ „Já nevím, ale abyste nemysleli neco špatného. Lojzek si oddělal z hlavy ty svoje čertovské rohy, on je měl připevněné zavařovací gumičkú, a pravil, že néni čert a že mám kliku, ale stejně sem mu nevěřila. Protože nakonec stejně…“ — „Co? Co ti udělal?“ „Já nevím, jestli možu tady před Lojzou.“ „Přece jsme moderní lidé, Veronyko,“ řekl jsem. Měl jsem na Vandu vztek. „Tož on mi strčil ruku do gatí a začal sa mi hrabat… tam. Já sem nechtěla, ale nakonec… ani nevím… ale to už si domyslíte.“ „Chudinko!“ vykřikla Vanda. „Bolelo to?“ „Bolelo. Už sa se o tom rači nebavme. Tys to měla, Vandičko, horší. Tvoje láska byla tak smutná!“ To znělo zajímavě. Zakousl jsem se: „Láska paní magis try byla smutná?“ „Ano. Enom sa jí optej na Huga. Na tu velikou lásku.“ „Vandičko, tys prožila nějakou velikou lásku? S Hugem?“ „Tragickú, že Vandičko?“ Vandička si zapálila cigaretu. Vyfoukla a řekla: „Nechme toho, Veronyko.“ „Vyprávěj, Vandi,“ popíchl jsem, „přiťukli jsme si přece na přátelství.“ Přimhouřila oči. Zaujala tragickou pózu. Spustila: „Je tomu tak dávno! Již celá věčnost trvající dýl než všechna mládí světa. Byla jsem mladičká a zamilovaná. On se jmenoval Hugo. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206091