dokázali, že šílení nejsou. No, není to ohromný? Prostě bomba!“ „Prosím tě, vždycky když takhle velkohubě spustíš, dostávám husí kůži. Co je na tom tak ohromujícího?“ „Tenhle kretenismus po česku, švejkovina, chceš-li. Řečeno psychologickým žargonem: pasivní agresor. Švejk je vojenskou lékařskou komisí prohlášen ‚úplným idiotem‘ a pak ještě, jako by to nestačilo, ‚notorickým idiotem‘. Jak se takový antihrdina může stát národním hrdinou? Jednoznačný důvod nikdo nezná. Ale nepřímo je to, zdá se, jasné: Švejk slouží jako výmluva ze všech blamáží tohoto národa. My Češi jsme směšní, nemožní poseroutkové, ale protože celý svět je směšný, prašivý, připosraný, tak si v té frašce vždycky nějak poradíme. Hlavní je mít poslední slovo. Kafka tohle uvažování uplatňuje na úrovni jednotlivce: jsem neurotik impotent, takže si vytvořím svět plný neuróz, plný bezmoci, v němž nemám na nic vliv, už za nic nemůžu, má nedostatečnost není má vina. Takový ten chcípáček, profesionální otrava, co si pořád na všechno stěžuje, chodí po doktorech a je na práškách. Zajímá se jen o sebe, čímž ovšem přitahuje všechny profesionální otravy odkudkoli na světě, kteří se v něm vzhlíží. Kdežto Hašek míří výš, on už mluví jménem národa. České národní cítění se ztotožnilo s obrazem vojáka rukujícího na invalidním vozíku, který na vyhnání uchvatitele ovšem nezná lepší zbraň než strojenou idiocii. Ty samozřejmě víš, určitě i z těch pár stránek, co jsi četla ve škole, že zrovna tenhle obraz je jedno velké nedorozumění. Švejk se do jedné 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206080