dokázali, že šílení nejsou. No, není to ohromný? Prostě bomba!“ „Prosím tě, vždycky když takhle velkohubě spustíš, dostávám husí kůži. Co je na tom tak ohromujícího?“ „Tenhle kretenismus po česku, švejkovina, chceš-li. Řečeno psychologickým žargonem: pasivní agresor. Švejk je vojenskou lékařskou komisí prohlášen ‚úplným idiotem‘ a pak ještě, jako by to nestačilo, ‚notorickým idiotem‘. Jak se takový antihrdina může stát národním hrdinou? Jednoznačný důvod nikdo nezná. Ale nepřímo je to, zdá se, jasné: Švejk slouží jako výmluva ze všech blamáží tohoto národa. My Češi jsme směšní, nemožní poseroutkové, ale protože celý svět je směšný, prašivý, připosraný, tak si v té frašce vždycky nějak poradíme. Hlavní je mít poslední slovo. Kafka tohle uvažování uplatňuje na úrovni jednotlivce: jsem neurotik impotent, takže si vytvořím svět plný neuróz, plný bezmoci, v němž nemám na nic vliv, už za nic nemůžu, má nedostatečnost není má vina. Takový ten chcípáček, profesionální otrava, co si pořád na všechno stěžuje, chodí po doktorech a je na práškách. Zajímá se jen o sebe, čímž ovšem přitahuje všechny profesionální otravy odkudkoli na světě, kteří se v něm vzhlíží. Kdežto Hašek míří výš, on už mluví jménem národa. České národní cítění se ztotožnilo s obrazem vojáka rukujícího na invalidním vozíku, který na vyhnání uchvatitele ovšem nezná lepší zbraň než strojenou idiocii. Ty samozřejmě víš, určitě i z těch pár stránek, co jsi četla ve škole, že zrovna tenhle obraz je jedno velké nedorozumění. Švejk se do jedné 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206080
z největších řežeb lidské historie ve skutečnosti zapojuje, jak nejlépe umí. Žádný prašivec, ani poseroutka. Kdepak. Kousek ti přečtu, jeden úryvek, slibuju. Švejk je pár kilometrů od fronty a vidí plakát, na kterém rakouský voják probodává nějakého kozáka. Když se ho poručík Dub zeptá, jak se mu to líbí, Švejk odpoví: ‚Mně se, pane lajtnant, na tom plakátu nelíbí to, jak ten voják zachází se svěřenejma zbraněma, dyť von může ten bajonet zlomit vo zeď, a potom je to vůbec zbytečný, byl by za to trestanej, poněvadž ten Rus má ruce nahoře a vzdává se. On je zajatej, a se zajatci se musí slušně zacházet, poněvadž je to marný, ale jsou to taky lidi.‘ Tohle neříká žádný pitomec. On se tváří jako pitomec jenom proto, aby lépe poukázal na blbost lidstva jako takového. Hašek totiž má, na rozdíl od Kafky, obecný ideál a bojuje za něj. Jenže tenhle chvályhodný rozměr nám uniká, protože blbost je v tomhle textu tak přehnaná, že je až snesitelná: hrdinství zmizelo za slovy.“ „To si pamatuju, takhle nám to říkala profesorka na gymplu. Švejk není srab. Všichni se mu smějí, ale ve skutečnosti díky Švejkovi vidíme, že jsou k smíchu jen oni.“ „Říkala ti to, protože to opakují všichni, celé generace, ale co je to platný, když už ta překroucená myšlenka dávno pronikla do národního smyšlení? V archivu Mladé fronty Dnes například…“ „Už zase!?“ „To bys nevěřila, co všechno najdeš v archivech. Poklady.“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206080
„Počkej, ne tak zhurta. Češi se ve Švejkovi přece vůbec nevzhlížejí!“ „Nevzhlížejí možná, ale vidí ho mezi sebou. Hašek je pořád nejprodávanější kniha z celé české literatury.“ „Ještě tak v první polovině 20. století, ne o šedesát let později.“ „O šedesát let později ho musí ještě popírat, takže je pořád tady. V archivu Mladé fronty Dnes jsem tedy našel úvodník nazvaný Proč věříme na Švejka?, z 25. března 2003, rok druhé války v Zálivu. Česko se po boku Američanů a Britů právě angažovalo v boji a celá země se třese z možnosti nějakého průseru, který by ji mohl zostudit v očích ostatních, což je taková typicky česká fobie. Tentokrát to však novináře rozhořčí: Švejk je ztělesněním odmítnutí českého vojáka i celého národa ztotožnit se s vlastní armádou. (…) Když se naše zvláštní jednotky cvičí bok po boku se svými britskými a americkými kolegy, (…) hledáme okamžitě nějaký háček. Známe se příliš dobře: není pochyb o tom, že takhle dobří být nemůžeme, když jsme Češi. Podívej se na tu fotku. Nějaký klučina odkudsi ze střední Evropy na hlídce v ulicích Kuvajtu, obličej zakrytý plynovou maskou, prst na spoušti samopalu. Dokonce vidíš i černý nápis na maskáčích: M. Vlk. M jako Miloš, Mirek nebo Milan. Miloš Vlk, šelma z našich lesů v Kuvajtu. Grrrr! Působí to velmi bojovně, k povzbuzení národní hrdosti, tedy aspoň v té době. Ale veřejné mínění se tehdy postavilo proti všem těmhle Vlkům, ne z nějakých humanitárních důvodů – veřejnost na tuhle válku kašle, Češi přece kašlou na všechno 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206080