Od: <Thomas Pell> Komu: <Adam Sanecki> Datum: PO, 15. 6. 2009, 4:43 Předmět: re: (bez předmětu) … Mluvíš o pocitu viny, ale řekl bych, že dlouhá léta, i když bych k tomu měl důvod, jsem pocit viny neměl, moje myšlenky se ubíraly jinudy, začalo to ve druháku ve třeťáku, ležel jsem ve svém pokoji na Kolumbijské, ve své cele o devíti metrech čtverečných, a všechno se mi vybavovalo, ne ta srážka, jiné věci, starší, zdálo se mi o mém ropušákovi Lewisovi, kterého jsem v sedmi letech, ještě než jsme se seznámili, zabil, nebo jsem si aspoň myslel, že jsem ho zabil. Hnusil se mi, fyzicky mě odpuzoval, žral myši a cvrčky, ropuchy pokaždé při skoku nafoukly vak, vždycky jsem si představoval, že chcípnul, fantazíroval jsem, jak oknem proletí ptáci a odnesou ho, a jednoho rána jsem sešel dolů ho nakrmit, byl jsem zarytý, sklo akvária měl rozpálené, kolečko bylo vytočené na vysokou teplotu, upeklo ho to, oči měl jako hrozinky. Když jsem zavolal na S a R, sešli dolů, v županech a bosí, a lamentovali: Jéžiši, to musela udělat Rosabelle při úklidu nebo o to někdo z nich zavadil, nechtěli, abych si to kladl za vinu, já ale věděl, že jsem to udělal sám, sice jsem si to vůbec nepamatoval, ale tím, že jsem si to přál, se to určitě stalo, to mi bylo jasné. Ten večer jsem brečel u sebe v pokoji, přišla S, a protože
103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206069
ben dolnick nechápala, proč pláču, sedla si ke mně a povídá: Ano, je to moc smutný, byl to báječný ropušák, že jo, určitě netrpěl, stalo se mu to ve spánku, pořídíme si jiného. Takhle se hodný člověk nechová, takhle se nechová zdravý člověk, když jsem si nedával pozor, děly se otřesné věci, tehdy jsem si to možná poprvé uvědomil.
104
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206069
Od: <Richard C. Pell> Komu: <Adam Sanecki> Datum: ÚT, 7. 7. 2009, 22:02 Předmět: re: pozdravy … Moje obavy se roztikaly – rodičovský Geigerův čítač – někdy v době, kdy chodil do třeťáku a jeho telefonáty začaly mít nádech kvapnosti, jistého výčtu. Co škola? Dobrý. Co na koleji? Dobrý. Co spolubydlící? Dobrý. V duchu už bloumal někde jinde. Měj na paměti, že všechno tohle se odehrávalo na pozadí 11. září – uplynul od něj pouhý rok, takže na věci dál dopadal stín mantry všechno se změnilo. Jestli se s ním něco dělo, říkali jsme si, že to má co do činění právě s tímhle – že chodí do školy jen kus na sever od Ground Zero –, a tak jsme usoudili, že trochu nasákl tou panikou, která visela ve vzduchu – ciprofloxacin proti antraxu, v televizi na dotykových obrazovkách mapy afghánských jeskyní… Začal trousit ustrašené otázky: Má vůbec jezdit metrem? Nemá si sehnat plynovou masku? Takže jsme si možná ty signály špatně vyložili. Nervově se zhroutit po 11. září bylo jako ztratit hlas v trapistickém klášteře. Další vlnu obav spustilo Díkůvzdání – pamatuju si především, jak se povídalo páté přes deváté, řinčení talířů a Thomase, jak sedí
105
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206069