4
Tělovýchovné lékařství Změny ve výživových stereotypech, změny zdravotního stavu nebo působení tělesné zátěže na lidský organizmus se projeví ze somatometrického hlediska hlavně změnami jednotlivých tělesných frakcí, především úbytkem nebo nárůstem tukové a svalové frakce, resp. svalově-kosterní složky. Pravidelné sledování tělesného složení může být využito k monitorování efektivity pohybového zatížení, ke sledování vhodně či nevhodně zvolených tělesných cvičení při snaze o úpravu tělesné hmotnosti, ke stanovení úspěšnosti při změnách výživových stereotypů při úpravě optimální tělesné hmotnosti. Při konstrukci metod pro odhad tělesného složení vycházíme ze dvou základních modelů – anatomického a chemického. Postupně s rozvojem nových technologií dochází k rozšíření spektra o další modely, s větším množstvím sledovaných parametrů. V klinické a antropologické praxi je využíván model dvou-, tří- a čtyřkomponentový. Z praktického a klinického hlediska je dvoukomponentový model nejpoužívanější, rozlišujeme dvě základní komponenty – tuk (Fat Mass, FM) a tukuprostou hmotu (Fat-Free Mass, FFM, dříve aktivní tělesná hmota – ATH, lean body mass). Chemické složení tukuprosté hmoty (FFM) je považováno za relativně konstantní s obsahem vody 72–74 % a obsahem draslíku 60–70 mmol/kg u mužů a 50–60 mmol/kg u žen. Denzita FFM je 1,1 g/cm3 při 37 °C. Naproti tomu tuk neobsahuje vodu a draslík, jeho denzita je 0,9 g/cm3 při 37 °C. Tříkomponentový model rozlišuje v rámci tělesného složení tuk, vodu a sušinu (proteiny, minerály). V praxi byl zjednodušen na podíl tuku, svalstva a kostní tkáně. Čtyřkomponentový model specifikuje hmotnost jako tuk, extracelulární tekutinu, buněčnou hmotu a minerály. Metody pro odhad tělesného složení dále dělíme na laboratorní a terénní. Vybrané laboratorní metody jsou současně referenčními metodami. Pro terénní praxi jsou náročné z hlediska technického vybavení, nároků na odbornost obsluhy, organizační možnosti (probandi se musí dostavit do laboratoře, u některých přístrojů vyšetření trvá delší dobu) a cenové relace přístrojové techniky. Nejčastěji používanými laboratorními metodami jsou denzitometrie, hydrostatické vážení a metoda DEXA (duální rentgenová absorpciometrie), popřípadě hydrometrie a měření celkového tělesného draslíku, které slouží jako standardy pro hodnocení validity metod založených na jiných principech. Mezi terénní metody patří kaliperace a metoda bioelektrické impedance. S pojmem tělesné složení se setkáváme poprvé u českého antropologa Matiegky (1921), který se pokusil o kvantifikaci tělesných komponent na základě zevních (antropometrických) rozměrů těla. Navrhl rozdělení hmotnosti těla na čtyři složky: • O – hmotnost skeletu (ossa), která vychází ze šířkových kosterních parametrů na končetinách, • D – hmotnost kůže (derma) a hmotnost podkožní tukové tkáně, která se počítá ze šesti kožních řas, • M – hmotnost kosterního svalstva (musculi), kdy pracujeme s obvodovými parametry korigovanými o kožní řasy, • R – hmotnost zbytku (rezidua), který je dopočítaný do celkové hmotnosti. Přesný popis parametrů a příslušné rovnice jsou uvedeny v příloze 4. Odhad tělesného složení je možný rovněž ze součtu deseti kožních řas podle Pařízkové (1962). Regresní rovnice jsou vytvořeny pro věkové a pohlavní kategorie 9–12 let, 13–16 let, 17–45 let (obr. 4.2). Postup výpočtu je uveden v tabulce 4.14.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206034