„Kolik je?“ natočím hlavu k Nikovi a hodím si nohu přes nohu. „Za minutku tři. Myslíš, že se tu vážně někdo objeví? Možná by se to ještě dalo zabalit,“ šeptá Niko a očividně by to nejradši i udělal. „Blbost! Požene je sem zvědavost, na to můžeš vzít jed. Do čtvrt na čtyři to vydržíme každopádně,“ šep tám sebejistě, ačkoliv si i já začínám připadat tak nějak nesvůj. Šaška tu totiž ze sebe nedělá Niko, ale já, takže by měl dodávat odvahu on mně, a ne naopak. Pevně doufám, že tu netvrdneme zbytečně a že ko nečně dostaneme příležitost naservírovat jim to se vším všudy, ale zároveň chovám naději, že se tu třeba přece jen nikdo neobjeví a ve čtvrt na čtyři zase nepozoro vaně zmizíme.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206032
I s navijákem Bavíme se šeptem a čekáme, až se něco stane. Ale násle dujících deset minut je ticho po pěšině. Protože se celou tu dobu dívám na Nika, nemám přehled, co se děje za mnou, a musím se spoléhat na jeho zrak. A právě když mi začne dřevěnět přehozená noha, Niko zbystří a za měří se na něco za mým levým uchem. „Co je?“ zašeptám. „Mám dojem, že tamhle vzadu se něco pohnulo…“ Niko párkrát zamrká a pak se přiblíží ke mně. „Hele, to si odpusť, kámo, už jsem ti říkal, že žád ná líbačka nebude,“ vyjedu na něj vyděšeně, protože všechno má svoje meze. „Víš, co jsem si dal práce s tou rtěnkou? Akorát bys mi to rozmazal!“ Niko se zakření. „Pšt! Taková láska to zase není, ty moje Roxanko milovaná,“ šeptá a mrká na mě. „Ale právě jsem identifikoval Lindu a Karolin. A těch hlav je tam rozhodně víc.“ Ztuhnu. „Fakt? Kde? Jdou blíž?“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206032
„Ne, neboj. Zůstaly na krajíčku cesty. Jestli je to po dle nich úkryt, tak typicky holčičí. To snad ani nemů žou myslet vážně. Jdou rozpoznat na první pohled.“ „Možná si myslej, že vnímáš jenom Roxanu, a jich si nevšimneš. Kdo je tam ještě?“ „Co já vím, já v poslední době nějak hůř vidím na dálku,“ mhouří Niko oči. „To už jsem párkrát zazname nal ve škole, že s tím mám problémy. Máma se mnou chce kvůli tomu zajít k očnímu. Počkej… podle mě jsou tu ve čtyřech nebo v pěti…“ Položím Nikovi ruku na rameno. „To se dalo čekat. Dostanou, co chtěly. Dávej bacha: Taxikář dorazí za pár minutek, takže těm šmíračkám můžeme mezitím nabídnout tu největší podívanou, jakou kdy měly. A to ti nadosmrti zaručí pověst Casanovy.“ Obejmu ho a několikrát mu přejedu po vlasech. Niko kucká smíchy a vezme mě za ruce. Pak nám je zvedne nad hlavu a rozhoupá je sem a tam. „Ty moje nejkrásnější Roxanko, nemůžu jinak. Musím se s tebou rozejít. Jsi moc náruživá a po řád bys mě jenom ocucáva la, jenomže mně se z toho zvedá kufříček,“ šep tá potichu. „Navíc už 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206032