2. Když vystoupil po schůdkách na rozpálený beton a nadechl se, ucítil to: už i vzduch tady byl jiný. Prosycený pachem ryb a pálícího se trusu, nafty, škvařícího se polystyrénu a kdovíčeho. Přilepil se mu na patro. S námahou se nadechl a vydal se letištní halou, plnou lidí, k východu, protože jiná cesta neexistovala. Buď zpátky do letadla, nebo ven. Vyšel ven a uviděl donekonečna se rozlévající moře taxíků. Vlhko a vedro. Zastavil se a zapálil si. Rozdýchával to. Měchy si pomalu přivykaly. Zvedl ruku a deset tvrdě pracujících taxíkářů v bílých košilích rozrazilo dveře auťáků a začalo hulákat. Jeden měl víc energie nebo možná víc dětí: vyskočil z auta, chytl Láďu, odtáhl ho až k vozu a posadil dovnitř. Nasedl a rozjel se. Teprve potom se ptal, kam to bude. Láďa řekl, jen aby něco řekl: „Centrum…“ Řidič se zatvářil neurčitě. Láďa mávl před sebe a řekl: „Tam…“ Taxíkář se rozzářil: „Ááá! Tám! Aj nouit!“ A jeli. Projeli celými čtvrtěmi, sestávajícími jen z betonových dvorů, slepých zdí, pokroucených konstrukcí, hangárů z vlnitého plechu a zrušených vleček. Vypadalo to, že jejich hlavními obyvateli jsou smečky temně skvrnitých psů se špičatýma ušima. Psů, kteří se s každou generací pomalu, ale jistě vracejí zpátky k vlkům. Pak vjeli do mraveniště. Všude se proplétaly auťáky, jeden přes druhý, a bez přestání frkaly, troubily, rozjížděly se a brzdily. Mezi nimi se motaly skútry, kola a staré rezavé mopedy. Chodníky byly plné volajících, rukama mávajících lidí. Celé ulice vypadaly, jako by se hádaly. Jako by celé čtvrti propadly jakémusi vášnivému sporu.
101
012konec_sveta264.indd 101
21.4.2015 10:18:13
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206023