roman cílek
•
t ř i k r át r i c h a r d k u b í k
samotu, jak se tvrdí i v erotických reklamách, proč tedy zrovna Středokluky? Proč hotel Balabán? Zeptal se ho na to už tenkrát při večeři, kdy vážná témata nechali dočasně bokem. Odpověď zněla víc než neurčitě: „A proč ne? Sám jste přece připustil, že se vám tu líbí.“ Víc asi povědět nechtěl, bylo tedy zbytečné se ptát. Jenže pak Ryvola sám… Ale to bylo až úplně na konci, když vyprovázel Richarda k autu, protože on se prý ještě zdrží. V té chvíli se Bedřich Ryvola ohlédl k siluetě hotelu za svými zády a náhle až zdůvěrnělým tónem řekl: „Nevím, jak vy, pane Kubíku, ale v letech malin nezralých jsem kromě psaní veršů také oslňoval dívky přemoudřelými dopisy. A tuhle se ke mně jedno z těch křehkých, poeziemilovných děvčátek náhodou přihlásilo. Váží nyní sto kilo, má tři děti a vrátili jim na Starém Městě pražském kšeft s dámským prádlem, takže místo veršů nosí v kabelce kalkulačku. Ale co tím chci… Víte, že si ta ženská dodnes pamatuje jednu květnatou větu z těch mých pitomých dopisů? Ani nevím, jestli jsem to tehdy opravdu vymyslel vlastní hlavou, nebo spíš někde jen sprostě opsal. Sedělo by mi to tak na Jiřího Ortena. Uznejte sám, že je to až neuvěřitelné: svět kolem dokola se změnil k nepoznání, my taky, ale ona si po celý ten čas udrží v paměti pubertální výplod študáka, který si tehdy nevěděl rady ani se svou duší, ani se svým tělem a zamlžoval to všechno do přehršle velkých slov.“ Zmlkl a povzdychl si. Tak jo, hezky se to poslouchá, ale proč mi to říká? – pomyslel si v té pauze Richard. Ryvola jako kdyby jeho pochybnosti vycítil: „Kecám, víte? Taky se vám ale někdy stane, že vás takhle něco znenadání vytočí?“ „Samozřejmě. Ale abychom to nezamluvili. Nesdělil jste mi, jak zněla ta zapamatováníhodná věta, o které je řeč,“ připomněl mu Kubík. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205993