roman cílek
•
t ř i k r át r i c h a r d k u b í k
samotu, jak se tvrdí i v erotických reklamách, proč tedy zrovna Středokluky? Proč hotel Balabán? Zeptal se ho na to už tenkrát při večeři, kdy vážná témata nechali dočasně bokem. Odpověď zněla víc než neurčitě: „A proč ne? Sám jste přece připustil, že se vám tu líbí.“ Víc asi povědět nechtěl, bylo tedy zbytečné se ptát. Jenže pak Ryvola sám… Ale to bylo až úplně na konci, když vyprovázel Richarda k autu, protože on se prý ještě zdrží. V té chvíli se Bedřich Ryvola ohlédl k siluetě hotelu za svými zády a náhle až zdůvěrnělým tónem řekl: „Nevím, jak vy, pane Kubíku, ale v letech malin nezralých jsem kromě psaní veršů také oslňoval dívky přemoudřelými dopisy. A tuhle se ke mně jedno z těch křehkých, poeziemilovných děvčátek náhodou přihlásilo. Váží nyní sto kilo, má tři děti a vrátili jim na Starém Městě pražském kšeft s dámským prádlem, takže místo veršů nosí v kabelce kalkulačku. Ale co tím chci… Víte, že si ta ženská dodnes pamatuje jednu květnatou větu z těch mých pitomých dopisů? Ani nevím, jestli jsem to tehdy opravdu vymyslel vlastní hlavou, nebo spíš někde jen sprostě opsal. Sedělo by mi to tak na Jiřího Ortena. Uznejte sám, že je to až neuvěřitelné: svět kolem dokola se změnil k nepoznání, my taky, ale ona si po celý ten čas udrží v paměti pubertální výplod študáka, který si tehdy nevěděl rady ani se svou duší, ani se svým tělem a zamlžoval to všechno do přehršle velkých slov.“ Zmlkl a povzdychl si. Tak jo, hezky se to poslouchá, ale proč mi to říká? – pomyslel si v té pauze Richard. Ryvola jako kdyby jeho pochybnosti vycítil: „Kecám, víte? Taky se vám ale někdy stane, že vás takhle něco znenadání vytočí?“ „Samozřejmě. Ale abychom to nezamluvili. Nesdělil jste mi, jak zněla ta zapamatováníhodná věta, o které je řeč,“ připomněl mu Kubík. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205993
roman cílek
•
t ř i k r át r i c h a r d k u b í k
„Ó ano,“ usmál se Ryvola, „přišel byste o hodně, kdybyste se ji nedozvěděl. Takže poslouchejte: ,Šplhajíce vzhůru po hladké stěně života, hlídejme si pro případ nutnosti štěrbinky v kameni, jichž bychom se mohli zachytit v okamžicích vynuceného návratu, neboť ten by se bez nich mohl podobat těžko zastavitelnému pádu.‘“ Tečka. S posledním slovem jako by se film té zdůvěrnělé chvilky náhle přetrhl. Anebo si snad Bedřich Ryvola, bratr dvou mužských, kteří nebyli zrovna andílky a o něž se právem strachoval, uvědomil, že řekl, přesněji tedy naznačil, víc, než původně naznačit chtěl? Ať tak či onak, rychle podal Kubíkovi ruku, popřál mu šťastnou cestu, otočil se na podpatku a vykročil nazpět k hotelu. Šplhajíce vzhůru po hladké stěně života… Richard si tehdy cestou ku Praze ta slova zopakoval, a pamatoval si je vlastně dodnes, skoro jako ta Ryvolova stokilová přítelkyně z mládí. Znělo to přinejmenším zvukomalebně. Obsahově však o mnoho zajímavěji, a o to významněji nyní, po roce, během něhož se toho tolik změnilo. Z nebiblických bratrů Bedřicha Ryvoly, Petra a Pavla, žil již jen jeden, a to ještě nadlouho v místech oddělených od běžného světa mříží, zámkem a zdí. A on sám, Bedřich, ať udělal, co udělal, ať cítil jakoukoli povinnost, už zřejmě také není a nikdy nebude tím, kým a čím býval dřív. Koho či co tím tenkrát před rokem myslel – těmi štěrbinkami v kameni? Snad Středokluky jako takové? Anebo tady hotel Balabán? Či třeba onu dámu, která je tehdy obsluhovala, byť se ani trochu nepodobala standardní servírce a Ryvola jí říkal Ivanko a tykal jí? Nebo… 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205993
roman cílek
•
t ř i k r át r i c h a r d k u b í k
Ale dost, zatím dost! Přemnoho otázek, žádné odpovědi, pomyslel si Richard Kubík a vystoupil z auta. Uvidíme. Každopádně je tu teď zase: kousek od hotelu, vlastně na tom samém místě, kde se tehdy s Ryvolou loučili. Tady se na rozdíl od jiných věcí skoro nic nezměnilo, jen ten rok uplynul… Pohlédl k předpodzimní obloze. Taky nic útěšného. Sobotní odpoledne se změnilo v podvečer a vesmírně vzdálené se zdály rozmarné ranně dopolední chvíle na chatě Mirka Kučeravého, odkud s Hrabalem tak kvapem zmizeli. Vstoupil do restaurace. Podvědomě zamířil do rohu, odkud ho tenkrát Bedřich Ryvola vyhlížel, zastavil se však v půli cesty, když poznal, že je tam obsazeno: dávivě se u toho stolu cpala obézní turistická famílie, vsadil by krk na to, že to jsou Němci. Vybral si tedy náhradní místo uprostřed místnosti. „Budete večeřet, pane?“ Vzhlédl a skoro se zajíkl zklamáním. Ne že by ta mladá, velmi mladá a přijatelně macatá dívka, která mu nabízela jídelní lístek a dokonce při tom udělala něco jako pukrle, byla ošklivá, to ani trochu, pěkně se na ni koukalo – ale přece jen skoro najisto čekal jinou. Tu s neotřelými šperky, altovým hlasem a noblesou zralého věku. Přijal lístek, pročetl, vybral si, obdržel a pojedl. „Pochutnal jste si?“ zeptala se, když potom odnášela talíř a příbor. Popravdě přiznal, že ano, a stejně tak přiznal, že má teď nejen chuť na kávu, ale ještě mu i cosi jiného leží na srdci. „Rád bych se vás na něco zeptal, slečno,“ řekl. „Zhruba před rokem jsem tu večeřel s jedním známým a obsluhovala nás paní, která se… myslím… jmenovala Ivana.“ Pokusil se ji popsat. Po pár slovech ho přerušila a vyhrkla: „To máte určitě na mysli Dianu.“ „Koho…?“ 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205993