„Ehm?“ zahuhlal Andrew a pokynul nám ven z pokoje. „Chloe včera večer zaslechla ženský hlas, mysleli jsme si, že je to duch. Bydlela tady nějaká?“ „Pokud vím, tak ne. Ale můžu se plést. Teď bych se měl pustit do večeře. Vím, že bys měl jíst v pravidelných intervalech, Simone. A taky vím, že vy dva máte po večeři nějaké plány.“ Zamrkal na mě a já jsem nepochybně zrudla. Andrew se vydal ke kuchyni a Derek vyklouzl ze sklepa. Všichni tři jsme odešli nahoru, vlezli jsme si do pokoje ke klukům a zavřeli za sebou dveře. „Je to skladiště,“ pravil Derek. „Dvě velké místnosti plné haraburdí a jedna zamčená místnost.“ „Zamčená?“ ožil Simon. „Vloupal jsem se dovnitř. Je tam dílna. Jen samé nářadí, jinak nic.“ „Proč by ji teda zamykali?“ zeptala jsem se. „Mohlo by se to zdát podezřelé,“ podotkl Simon. „Ale jestli tenhle chlápek jménem Banks měl v domě děcka, tak mě to moc nepřekvapuje. Můj táta není zrovna kdovíjaký kutil, ale na bedýnce s nářadím měl vždycky zámek. Znáte rodiče. Bývají trochu paranoidní.“ „Jo,“ přikývl Derek. „Zvláště pak, když se jejich syn vší silou strefí kladivem do prstu při přitloukání obrázku na zeď.“ „Hele, tenhle geniální nápad nebyl z mé hlavy.“ Simon se na mě podíval. „Lepicí páskou se ten obrázek nedal přilepit. Prostě to nedrželo. Když mi nadějný vědec vysvětlil, že papír je moc těžký, šel jsem pro hřebíky.“ Derek obrátil oči v sloup. „No, a to je všechno?“ zeptala jsem se. „Skladiště a dílna? Žádné stopy? Nic podezřelého?“ „Ne tak docela. Našel jsem tam bedny s oblečením a jinými věcmi. Jsou popsané třemi jmény: Todd, Austin a Royce. Toddovy věci jsou na dospělou osobu.“ „Doktor Banks,“ prohlásil Simon. „Ten chlápek, jemuž patříval tenhle dům. A dovolím si hádat, že v těch dalších krabicích jsou věci pro kluky – teenagery.“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205928
Když jsem vysvětlila, co nám Andrew vyprávěl, Derek pokýval hlavou. „Royce bude jméno toho polodémona. Jeho oblečení je větší. Takže Andrew vám řekl, že se oba odstěhovali poté, co Banks zemřel? Možná, že byl Royce zabit později a vrátil se sem.“ „To pochybuju. Jsem si poměrně jistá, že jsem včera v noci viděla i Austinovo tělo.“ Rodina, všichni mrtví, včetně dvou teenagerů. Všechno to má nějakou spojitost s Edisonovou skupinou, možná i s projektem Genesis. A my se schováváme v jejich domě. „Nemůžeme odsud nikam odejít,“ prohlásil Derek. Všichni jsme mysleli na totéž. Utéct. Ale kam? Nikdo z nás si nemyslel, že by Andrew byl tajně napojen na Edisonovu skupinu, že nás tady vězní, dokud nevymyslí důmyslnou lest o chystaném útoku. Ale co se stalo s doktorem Banksem, Roycem a Austinem? Má to s námi něco společného? „Budu pátrat dál,“ rozhodl se Derek. „Možná se na pár věcí Andrewa zeptám. A vy dva…“ „My se půjdeme po večeři trošku projít,“ sdělil mu Simon. „Jo tak. Jasně. Tak fajn.“ Derekův pohled zalétl ke mně, ale než se naše zraky stačily setkat, obrátil se k Simonovi. „Takže, ehm, Andrew proti tomu nic nemá?“ „Přesně tak. Prohráls sázku, kámo. Jasně, že mi udělil hromadu varování – musíme jít přes les, ne po cestě, Chloe nesmí vejít do obchodu, bla-bla-bla. Ale dovolil nám to.“ „Aha.“ Derek se nervózně rozhlížel, jako by stále čekal, že si to Andrew ještě rozmyslí a řekne ne. Po chvíli však přikývl: „No dobrá.“ „Máme ještě nějaký čas do večeře,“ napadlo Simona. „Co takhle se chvíli věnovat těm lekcím sebeobrany?“ „Jasně,“ odvětila jsem. „Zajdu pro Tori… a nech si ty ksichty. Jdu pro ni. Připojíš se k nám, Dereku?“ „Radši ne.“ Otočil se a kráčel chodbou pryč. „Běžte sami.“ Simon nám dával lekce sebeobrany vzadu na dvoře, učil nás nějaké základní chvaty, což Tori, s jejím svazovacím kouzlem, 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205928
přišlo tak nějak bezúčelné. Ale to pošeptala jen mně, Simona ušetřila. Během tréninku došlo k situaci, kdy Simon předváděl Tori nějaké držení, takže stáli vedle sebe, zatímco já seděla na zahradní židli a sledovala je… Na vteřinu jsem si pomyslela: Možná by mohli být ze stejné krve. Nevím, čím to bylo, snad ten úhel, pod kterým měli natočené obličeje, lícní kosti, ústa. Tmavé oči, skoro stejná výška, stejná štíhlá postava. Pak Simon poodstoupil a můj dojem se vytratil. Asi to bylo jen letmé zdání, raději nechám svou fantazii odpočívat. Přišel čas večeře. Když jsme dojedli, vyběhla jsem nahoru, abych se připravila. Vždycky jsem si říkala, že nepatřím k těm typům holek, které by těmhle věcem přikládaly zvláštní důležitost – první rande, první pusa. Ale nechápejte mě špatně. Já po tomhle všem toužila. Ale nějak jsem nežila tím, že bych si představovala, co si na ten velký den vezmu na sebe a jak se budu chovat. Aspoň jsem si to říkala. Ale zřejmě jsem nějakou představu o svém prvním rande přece jen měla. Že si koupím něco nového na sebe a třeba si nechám udělat nový sestřih. Rozhodně bych se namalovala a snad si i nalakovala nehty. Zkrátka bych chtěla vypadat lépe než kdy jindy a v okamžiku, kdy bych otevřela dveře svému prvnímu klukovi, poznala bych mu na očích a na jeho úsměvu, že mi to fakt sluší. Když Simon zaklepal na dveře mého pokoje, měla jsem rozčesané vlasy a našla jsem nějaký lesk na rty. Dokonce jsem se nemohla ani osprchovat, neboť Tori zrovna měla zapnutou pračku. A co se týká mého outfitu, měla jsem na sobě ty stejné džíny a tričko, ve kterých jsem strávila celou dobu od svého útěku z ústavu, i když se mi podařilo dostat dolů ten flek od omáčky… teda aspoň z větší části. Ale přece, když jsem otevřela dveře a on se na mě usmál, připadalo mi to přesně takové, jak jsem si vždycky představovala. Věděla jsem, že všechno bude dobrý. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205928