„Ehm?“ zahuhlal Andrew a pokynul nám ven z pokoje. „Chloe včera večer zaslechla ženský hlas, mysleli jsme si, že je to duch. Bydlela tady nějaká?“ „Pokud vím, tak ne. Ale můžu se plést. Teď bych se měl pustit do večeře. Vím, že bys měl jíst v pravidelných intervalech, Simone. A taky vím, že vy dva máte po večeři nějaké plány.“ Zamrkal na mě a já jsem nepochybně zrudla. Andrew se vydal ke kuchyni a Derek vyklouzl ze sklepa. Všichni tři jsme odešli nahoru, vlezli jsme si do pokoje ke klukům a zavřeli za sebou dveře. „Je to skladiště,“ pravil Derek. „Dvě velké místnosti plné haraburdí a jedna zamčená místnost.“ „Zamčená?“ ožil Simon. „Vloupal jsem se dovnitř. Je tam dílna. Jen samé nářadí, jinak nic.“ „Proč by ji teda zamykali?“ zeptala jsem se. „Mohlo by se to zdát podezřelé,“ podotkl Simon. „Ale jestli tenhle chlápek jménem Banks měl v domě děcka, tak mě to moc nepřekvapuje. Můj táta není zrovna kdovíjaký kutil, ale na bedýnce s nářadím měl vždycky zámek. Znáte rodiče. Bývají trochu paranoidní.“ „Jo,“ přikývl Derek. „Zvláště pak, když se jejich syn vší silou strefí kladivem do prstu při přitloukání obrázku na zeď.“ „Hele, tenhle geniální nápad nebyl z mé hlavy.“ Simon se na mě podíval. „Lepicí páskou se ten obrázek nedal přilepit. Prostě to nedrželo. Když mi nadějný vědec vysvětlil, že papír je moc těžký, šel jsem pro hřebíky.“ Derek obrátil oči v sloup. „No, a to je všechno?“ zeptala jsem se. „Skladiště a dílna? Žádné stopy? Nic podezřelého?“ „Ne tak docela. Našel jsem tam bedny s oblečením a jinými věcmi. Jsou popsané třemi jmény: Todd, Austin a Royce. Toddovy věci jsou na dospělou osobu.“ „Doktor Banks,“ prohlásil Simon. „Ten chlápek, jemuž patříval tenhle dům. A dovolím si hádat, že v těch dalších krabicích jsou věci pro kluky – teenagery.“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205928