a naštvanými krávami, co si jdou domů číst nového Kinga na iPadu. Chci tě tady a teď a stojí mi tak, že nemůžu vstát. „Připadáš mi mladý,“ říkáš, až mi zase změkl. „Co?“ „Ne, ne, ne. Nenaštvi se, Joe. To jsem řekla blbě.“ „Fajn, protože mi právě bylo sedmnáct a strašně nerad bych vypadal na šestnáct, protože pak bys ty vypadala jako pedofil a to by asi nebylo dobré.“ Plácáš mě po noze a líbím se ti čím dál tím víc. Pak se hrbíš a koušeš do rtu stejně, jako když jsi měla to autorské čtení a chtěla jsi něco prozradit. „Já jsem to myslela tak, že spousta mých kamarádů už se nemůže dočkat, až se usadí. Někdy mi připadají, že už staří jsou, jako by přišli o takovou tu otevřenost, co dělá lidi mladé.“ „Kolik jsi vykouřila trávy, než jsi sem došla?“ Dostal jsem přesně, co jsem chtěl, další plácnutí. Miluju, když tě rozesměju, a moc se mi líbí, když od tebe dostanu, co chci, aniž bys to vlastně věděla. Jsi nezastavitelná jako laserový paprsek. „Já jsem si začala připadat stará v posledním ročníku na vysoké. Měla jsem se stěhovat do Prahy a v poslední chvíli jsem z toho vycouvala. A se spoustou kamarádů se cítím stará, jako by mi uteklo něco, co už nedoženu, jako bych už se nikdy nemohla vydat do Prahy. Jako by člověk musel být na vysoké, aby mohl vyjet ven.“ „Můžeme jet teď,“ říkám a nevyznělo to moc vtipně a přestaň, prosím tě, mluvit o vysoké, protože mi to tím kazíš. „Prostě jsem chtěla říct, že máš v sobě něco mladistvého. Což je dobré. Jako by nic nebylo nemožné a oba bysme ještě teoreticky mohli být prezidenti nebo se naučit znakovou řeč nebo projít všechny zámky v Bruggách.“ 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205920
Neslyšel jsem nic kromě oba a usmívám se. „Mám natankovat soukromý tryskáč?“ „Myslím to vážně,“ říkáš a posouváš se blíž ke mně. „A co ty? Čím jsi chtěl být, když jsi byl malý?“ „Rockovou hvězdou,“ říkám a napodobuju tě. Opírám se dozadu, blíž k tobě, a teď se oba díváme na nebe. Vsadil bych se, že shora vypadáme skvěle, ve svitu hvězd a zamilovaní. „Když jsem byla malá, chtěla jsem být zpěvačkou,“ povzdechneš si. „Proto máš tak ráda ten film Ladíme!?“ Otáčíš se ke mně a prudce si sedáš. To jsem posral. „Jak víš, že mám ten film ráda?“ „Jenom jsem hádal.“ Do prdele. „Vím, že se to líbilo spoustě lidí.“ „Ts,“ říkáš a je to v prdeli. „A tobě se ten film líbí, Joe?“ „Já nevím,“ říkám a jsem rudý a v prdeli. „Já jsem ho neviděl. Ale jestli se líbí tobě, tak asi bude dobrý.“ „Dělám si poznámku,“ říkáš a už se na mě nedíváš. „Být méně předvídatelná.“ Nic víc neříkáš a já nevím, co mám říct, a za tohle může ta blbá nádherná Anna Kendricková, co v tom filmu hrála. Nepoznám, jestli máš blbý pocit ze sebe nebo jestli jsem tě vyděsil já. Jak mi to mohlo ujet? Tak strašně jsem si dával záležet a všechno si připravil a teď mi to zkazí jeden film? Konečně se na mě podíváš a máš takový smutný pohled a je to moje vina. To jsem způsobil já. A existuje jen jediný způsob, jak to spravit. „Nejsi předvídatelná, Beck. Jenom jsi na Facebooku.“ „Takže jsi mě špehoval,“ říkáš tentokrát beze stopy smutku a znovu mě plácáš po noze. Líbím se ti. 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205920
„No, já bych tomu neříkal špehování,“ usmívám se. „Co máš na Facebooku, není moc soukromé, že jo.“ Směješ se a plácáš mě po noze – už zase! – a vstáváš a pro tahuješ si ruce nad hlavou. Vidím tvůj pupík a líbí se mi na tebe tak dívat a oba víme, že tobě se taky líbí, když se na tebe někdo dívá, a ty se takhle protahuješ dál a pak dáváš ruce v bok. „Díval ses na všechny moje fotky?“ „Jenom na pár set, na ty z minulého víkendu.“ Věsíš hlavu a máváš rukama. „Ne. NE. Nechci být předvídatelná holka, která má na Facebooku celý svůj život.“ „Ale ty tam nemáš celý život.“ „To teda fakt ne.“ „Spoustu sis toho nechala na Twitter.“ Plácáš mě do kolena a líbí se ti to a mně se to taky líbí a kolem nás jezdí skejťáci a na druhé straně ulice řve nějaké děcko, že chce čokoládovou zmrzlinu, a vedle hraje nějaký hipísák na bendžo a jakási zámožná kunda na vysokých podpatcích strašně hlasitě telefonuje. Všechno tohle tu je pro nás a ty teď tišíš hlas: „Taky jsem tě hledala.“ „Ale?“ „Chtěla jsem se podívat na tvoje fotky, ale nejsi na Facebooku.“ „Kdysi jsem měl profil,“ lžu. „Ale přestalo mě to bavit. Měl jsem pocit, že některým lidem záleží víc na jejich statusu než na skutečném životě.“ „To máš pravdu,“ říkáš. „Mám jednu velkou kámošku a ta je jako ty, úplně antiFacebooková.“ „Já bych neřekl, že jsem úplně anti…“ „Ale na Facebooku nejsi.“ 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205920