a někomu ze spoluvězňů se třeba projít po obličeji, jenže to můžete udělat jen v případě, když je vám jedno, kdy vás pustí. Ti, co se snaží vypadnout tak brzy, jak je to jen možné, si na podobné kratochvíle musí nechat zajít chuť. „Ještě si ho oklepáváš, nebo už si ho honíš?“ houkl na muže za zástěnou jeden z těch na palandě a všichni tři se tomu milionkrát slyšenému vtipu zachechtali. Hofmann zavřel oči a promnul si obličej dlaní. V hlavě si přehrával všechno, co si to odpoledne s doktorem řek li. Byla to jedna z jeho nových závislostí, skoro by se dalo říct jakási obdoba postkoitálního rituálu, kdy skládal slova a věty, co předtím zazněly, do nových obrazců a souvislostí a hledal v nich významy, které do nich možná přitom ani jeden nevložil. Někdo začal čímsi mlátit do litinových radiátorů. Ne náviděl ten zvuk a hrozil se chvíle, kdy si na něj zvykne. Byl přesvědčený o tom, že pokud se najdou věci, které mu v těch místech pořád ještě vadí, znamená to, že si stále ješ tě zachovává zbytky zdravého rozumu. Téma na příští se zení, napadlo ho a skoro neznatelně se pousmál. „Nejhorší je, doktore,“ snažil se mu vysvětlit to odpoled ne, „když se dostanete do bodu, že vám už nikdo nevěří. Říkáte všem, jak je to v háji, jak už nemůžete a jste totál ně na dně, ale každý jen soucitně pokývá hlavou a přitom si myslí: no jo, tak má chlapec prostě problémy, jako my všichni ostatní, jen to vidí o něco černěji, ale nakonec se z toho vyhrabe… A pak, když už je všechno v prdeli a něco strašného se semele, tak se najednou jeden přes druhého diví: proč neřekl, že je to až takhle vážné, udělali bychom cokoliv! A z toho prostě není cesta ven, je to začarovaný kruh. Dokud nejste na prkně, v base nebo pod mostem, tak tomu, co říkáte, nikdo nepřikládá potřebnou váhu, jste pro ně jen obtížný hmyz, co pořád něco chce a není vděčný za pomoc, kterou už dostal. No a až na tom prkně ležíte, tak to
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205894