„No samozřejmě. Cos myslel?“ „Vlastně nic,“ odvětil jsem, „hloupá otázka.“ Jasně že budou pokračovat, co jiného by taky měli dělat? To že je po smrti David, ještě neznamená, že ti ostatní jsou z toho venku. Spíš naopak. Jenže on už se na rozdíl od nich nemůže bránit té špíně, co vyplave. A že vyplave, tím jsem si byl jistý, vždyť které noviny by si něco takového nechaly ujít. Ano, Davidovi už to neublíží, ale jestli to někdo odnese, tak to bude Karolína a taky malá Lucie, která už umí číst a i kdyby ne, o obrázky jistě nebude nouze. On nějaký dobrák určitě zase ze spisu vynese spoustu různých věcí, jen aby mu to v peněžence zacinkalo. A co Marek? A jeho a Davidovi rodiče? Jak se budou tvářit, až na ně bude z nějakého bulvárního plátku vedle kasy v sámošce v naší vesnici koukat jejich mrtvý syn, třeba s kudrnatou Viktorovou hlavou bůhví kde? Předem mi bylo líto všech, které to nakonec zasáhne. Davidova památka? Dostane pěkný plivanec, který nikdo ani nesetře. Ještě za života ho někdo vydírá a neskončí to ani po jeho… Tak moment! Ano, někdo ho vydíral, ale co s tím má společného protikorupční? Ne že by se k něčemu takovému nemohli připlést, ale tohle by měla správně dělat úplně jiná policejní složka. Takže? „Možná bys teď mohl pustit nějakou informaci ty,“ zvedl jsem oči ke Špekovi, aniž bych mu přitom řekl, co mi právě proletělo hlavou. „Opravdu na té vaší schůzce neřekl nic konkrétního?“ odvětil otázkou. „Vážně žádná jména nepadla,“ vyhnul jsem se přímé odpovědi a vlastně jsem ani nelhal. „Už jsem ti to snad řekl: prý na něj někdo tlačí a on neví, co má dělat. Ale když mi povíš, oč přesně jde, třeba si uvědomím souvislosti a budu vám nakonec nějak nápomocný.“ Koukal do stolu a zamyšleně bubnoval prsty na složku se
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205892