„No samozřejmě. Cos myslel?“ „Vlastně nic,“ odvětil jsem, „hloupá otázka.“ Jasně že budou pokračovat, co jiného by taky měli dělat? To že je po smrti David, ještě neznamená, že ti ostatní jsou z toho venku. Spíš naopak. Jenže on už se na rozdíl od nich nemůže bránit té špíně, co vyplave. A že vyplave, tím jsem si byl jistý, vždyť které noviny by si něco takového nechaly ujít. Ano, Davidovi už to neublíží, ale jestli to někdo odnese, tak to bude Karolína a taky malá Lucie, která už umí číst a i kdyby ne, o obrázky jistě nebude nouze. On nějaký dobrák určitě zase ze spisu vynese spoustu různých věcí, jen aby mu to v peněžence zacinkalo. A co Marek? A jeho a Davidovi rodiče? Jak se budou tvářit, až na ně bude z nějakého bulvárního plátku vedle kasy v sámošce v naší vesnici koukat jejich mrtvý syn, třeba s kudrnatou Viktorovou hlavou bůhví kde? Předem mi bylo líto všech, které to nakonec zasáhne. Davidova památka? Dostane pěkný plivanec, který nikdo ani nesetře. Ještě za života ho někdo vydírá a neskončí to ani po jeho… Tak moment! Ano, někdo ho vydíral, ale co s tím má společného protikorupční? Ne že by se k něčemu takovému nemohli připlést, ale tohle by měla správně dělat úplně jiná policejní složka. Takže? „Možná bys teď mohl pustit nějakou informaci ty,“ zvedl jsem oči ke Špekovi, aniž bych mu přitom řekl, co mi právě proletělo hlavou. „Opravdu na té vaší schůzce neřekl nic konkrétního?“ odvětil otázkou. „Vážně žádná jména nepadla,“ vyhnul jsem se přímé odpovědi a vlastně jsem ani nelhal. „Už jsem ti to snad řekl: prý na něj někdo tlačí a on neví, co má dělat. Ale když mi povíš, oč přesně jde, třeba si uvědomím souvislosti a budu vám nakonec nějak nápomocný.“ Koukal do stolu a zamyšleně bubnoval prsty na složku se
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205892
Ságnerovým profilem. Vyhodnocoval, kam až mě může do případu pustit. Přinesu jim víc užitku, nebo napáchám víc škody? Mysli, Špeku, napovídal jsem mu v duchu. Já pro vás přece nejsem žádná hrozba. Tedy v případě, že budu vědět to co vy. Jinak se můžu spíš chovat jako slon v porcelánu, i když nechtíc. Ale snad si sám nemyslíš, že mi bude stačit jen tvůj befel a já se o Davidovu smrt přestanu zajímat. Teď, po tom všem. Můj telepatický teror zřejmě zafungoval, protože Špek nakonec otevřel notebook a chvíli v něm něco hledal. „Tak poslouchej,“ řekl mi pak. Z reproduktoru se ozvalo nějaké zapraskání. „Uši?“ zeptal jsem se automaticky. I když, co je to zase za otázku? Samozřejmě že odposlech, co jiného by to asi tak mělo být? „Jo,“ odvětil, „telefon. Nemusím ti doufám připomínat, že tohle…“ „Bez obav,“ nenechal jsem ho ani domluvit. Snad mě nechce poučovat o tom, že všechno, co mi řekl, a taky to, co uslyším, nesmí opustit zdi téhle kanceláře a moji hlavu? „Tak jo,“ přikývl. Takže co uslyším? napadlo mě. Davida? Nějaký jeho telefonát s Viktorem? Nebo domlouvání podmínek s těmi… Ale počkat! Vždyť mi tvrdil, že se svými vyděrači nemluvil, jen mu přes kurýra poslali ten flashdisk. Takže co vlastně… „Jde o ten telefonát, po kterém skočil z okna,“ řekl najednou Špek, jako by mi četl myšlenky. Překvapeně jsem se na něj podíval a několik chvil jsem možná vypadal dost zmateně. Chci to vůbec slyšet? Něco mě přinutilo rozhlédnout se kolem, po těch omšelých kancelářských zdech, šanonech se spisy a špinavých hrníčcích s tmavou linkou po hladině kávy kousek pod okrajem. Tak chci to sakra vůbec slyšet?
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205892
20. „Říkal jsem vám, ať mi takhle přímo nevoláte,“ ozval se z reproduktoru Davidův ustaraný hlas a mísil se přitom s nějakým šuměním. „Neříkejte mi, co mám dělat,“ vyjel na něj nerudně kdosi druhý. Podíval jsem se na Špeka. „To je…“ Jméno jsem záměrně nechal viset ve vzduchu, protože jsem se ho potřeboval teprve dozvědět. „Ságner, samozřejmě,“ kývl hlavou, aby mi tak potvrdil to, co myslel, že chci říct. „No jasně,“ souhlasil jsem s předstíranou lhostejností. Takže Ságner. Podivně skřehotavý hlas, trochu výš posazený a příjemný, asi jako když něčím škrábete na plech. „Jasně jsme si řekli,“ slyšel jsem Davida, „že…“ „Jasně jsme si řekli jen to, že naše smlouvy poběží dál!“ přerušil ho stroze Ságner. „To ano, ale…“ „Co ale?! Já se najednou dozvídám, že to vůbec není tak jisté, jak jste mi prezentoval, inženýre!“ „Já vám nic takového…“ „Ne?! Neštvěte mě, kurva fix! Ještě minulý týden jste říkal, jak je všechno v cajku a že nemám mít starost!“ „No dobře, ale…“ Slyšel jsem vzrůstající napětí v Davidově dikci. Co chtěl říct? Kdo ví, protože Ságner ho zase ani nenechal domluvit. „Před chvílí mě jeden zdroj informoval o tom, že ten váš zkurvený tendr může dopadnout úplně jinak, než má!“ „Kdo vám něco takového řekl?“ „To je snad jedno, ne? Důležité je, jestli je to pravda. A to od vás chci slyšet! Myslel jsem, že máme jasno!“ „Poslouchejte, René, od začátku nebylo nic stoprocentní a vy to dobře víte!“ „Neserte mě sakra s takovýma řečičkama! Nedělejte si najednou alibi, tohle prostě neberu!“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205892