podobně jako u motolic či tasemnic. Cévní systém nemůže být vyvinut bez existence coelomu. Tělní tekutina v dutině sice přenáší různé látky, ale jedná se o velmi neefektivní systém ve smyslu oběhovém. Hlavové nervové centrum v přední části těla tvoří nevýrazný prstenec kolem přední části trávicí trubice, původně vzniklý ze tří prstenců – hlístice proto bývají někdy spolu s dalšími skupinami s obdobnou stavbou centrální části nervové soustavy včetně členovců řazeny do skupiny Cycloneuralia. Z tohoto prstence vybíhají do těla podélné provazce bez tělních ganglií. Jedná se tedy opět o orthogon. Smysly se omezují hlavně na mechanický a chemický. Zejména posledně zmíněný smysl můžeme charakterizovat přítomností jamkovitých velice drobných, vchlípených orgánů v přední části těla tzv. amfid. Ty fungují jako mechano- či chemoreceptory. Podobně i na konci těla se nacházejí vchlípeniny, ovšem ve formě jednobuněčných sekrečních orgánů – phasmidy. Oba typy struktur slouží v některých učebnicích i pro odlišení různých taxonomických skupin. Rozmnožování hlístic vychází většinou z gonochorismu. Ten je navíc zdůrazněn pohlavním dimorfismem. Samci nedosahují rozměrů samic, jejich tělo přechází vzad v tenký vláknitý výběžek nebo tato část může být i stočená do tvaru písmene C. Samci se navíc uchycují v samičím pohlavním otvoru při kopulaci jedním či většinou dvěma drápkovitými orgány nazývanými spiculi. U jiných skupin se tělo samců vzadu rozšiřuje v ploutvičkoviý orgán, bursu copulatrix, který pak tělo samice obaluje v místě gonoporu a fixuje tak samce při kopulaci. Výrazné odlišení samců představuje i vyústění jejich pohlavních cest do kloaky či atria na konci těla, spolu s rectem. U samic, které dosahují podstatně větších rozměrů, vyúsťuje pohlavní systém zhruba v přední polovině či třetině těla a zmíněné morfologické útvary u nich chybějí. Vnitřní, relativně jednoduché gonády mají u obou pohlaví podobnou stavbu – na sebe navazující trubice různého zvětšujícího se průměru. U samců začínají velmi tenkým, nitkovitým varletem (testis), kde ovšem převládá tloušťka stěny – zárodečné tkáně – nad průměrem tenkého centrálního odvodného kanálku. Pak pokračuje chámovod (vas defferens) s opačným poměrem, tedy s tenkou stěnou a relativně objemným kanálkem sloužícím pouze pro dopravu samčích buněk, a ten nakonec přechází v chámomet (ductus ejaculatorius), ještě širší a podobné stavby. U samic se tenký vaječník (ovarium) (vnější podobné stavby jako testis) rozšiřuje ve vejcovod (oviduct) a nakonec v dělohu (uterus), která dosahuje povrchu těla jako krátká nepárová pochva (vagina). I zde poměry světlost kanálku/tloušťka stěny odpovídají schematu vyloženému u samců. Spermie hlístic nemají bičík ani definovaný akrosom a připomínají spíše měňavky. Vajíčka v plné zralosti obaluje velmi mechanicky i chemicky odolný obal chitinósního a lipoidního charakteru. Ten tedy vzdoruje nejen mechanickému ataku, ale i vlhkostním extrémům, vysychání či zavodnění nebo naopak vymrzání. Povrch může být i lepkavý. Ontogenetický vývoj nezahrnuje primární larvu, je tedy přímý, byť některá juvenilní stadia mohou žít poněkud odlišně od dospělců. Morfologie se však vzájemně podobá až na dozrání gonád. Mnoho druhů hlístic má minimální regenerační schopnost, protože jejich tělo se skládá z určitého, neměnného počtu buněk (eutelie) a prochází tzv. determinovaným vývojem. Naproti tomu hlístice snášejí i extrémní podmínky prostředí v klidovém stavu na hranici anabiózy (viz níže).
/ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205791